Navštivte mě na nové adrese

Kapitola XI.

7. listopadu 2014 v 14:06 | Maia Lee |  Liliana, věk draků Část II.
Otevřela jsem oči, chladná zem mě studila do zad, oči si nemohly zvyknout na to šero. Čpavý zápach byl cítit po celé cele. Jak dlouho už jsme tady? Řekla bych že pár dní. Od té doby co jsme byly s Corym vězněni se dny dali odpočítávat podle toho kdy nám stráže přinesly jídlo a vodu. I tak jsem měla rty popraskané od nedostatku vody. Hlavou se mi honil sen který se mi zdál pokaždé když jsem zavřela oči. Byla jsem si jistá že je moje máma naživu. Jen jsem nevěděla kde jí hledat. Navíc mi dělalo starosti že se nikdo neukázal, nikdo mě nepřivedl k výslechu.
"Nezjevil se ti tu tvůj předek aby nám řekl jak se odsud dostat?" Šťouchla jsem do jeho svěšeného ramene.
"Zjevuje se jen jednou, mě už se zjevil." Čekala jsem že začne vyprávět, ale nezačal opřel si hlavu o kamennou zeď cely.
"No a co ti tedy ukázal?" Odvrátil hlavu a hrál si se šňůrkou od přívěšku.
"Ukázal mi tebe." Jeho slova mi v hlavě zněla jako ozvěna, která přecházela v hluboké dunění. Cory mě chytil za paži, to dunění vycházelo zvenčí. U cel propukla panika stráže, slyšela jsem jak přes sebe stráže hulákají, a postupně všichni opouštějí svá místa. Natáhla jsem se na špičky, abych viděla přes malé zamřížované okénko co se venku děje. Podlomila se mi kolena. Cory se natáhl aby mě zachytil a sám se podíval ven. Celá severní věž hradu byla zničená jako by byla postavena z karet. Ozývali se další a další rány, lidé křičely a i přes všechnu vřavu byl slyšet velitel stráží jak pokřikuje na své muže rozkaz za rozkazem. Hlavou mi problesklo jediné. Válka. Mýlila jsem se a z mé nevědomosti jsem byla násilně vytržena.
"Pro všechny bohy, běž od toho okna!" Strhl mě na stranu, až jsem si odřela ruku a kamennou podlahu cely. Koutkem oka jsem zahlédla jakousi šedivo-stříbrnou věc. Pak jsem ucítila teplo a ve vedlejší cele se propadl celý strop. Začala jsem panikařit chytla jsem ze všech sil mříže a třásla s nimi. Všimla jsem si že u hlavních dveří stále stojí jeden strážný a hází si do vaku všechny zbraně.
Haló, prosím, tady, můžete nám otevřít?!" Nevnímal mě bezmyšlenkovitě dál házel meče a palcáty do vaku, pak se sebral a utekl. Zoufale jsem si opřela čelo o mříže. Cory mezitím zkoušel vyrobit paklíč ze spon co měl na plášti.
"Co budeme dělat?! Ten strop na nás za chvilku spadne." Hlavní dveře se rozrazily a vstoupila postava v plášti s kápí. Ustoupila jsem od mříží. Otevřel nám dveře od cely a kápy si sundal. Byl to Sebastian. Udělala jsem ještě jeden krok zpět.
"Říkala jsem vám že nic nevím." Ustoupil od vchodu z cely.
"Na tom teď nezáleží. Běžte!" Když jsem procházela z cely okolo něj chytil mě za paži.
"Liliano, ať to udělal kdokoliv, vím že to dokážeš zastavit. Zastav to." Polkla jsem.
"Já to ale nedokážu, nevím jak to mám zastavit, nevím co se děje. Kde jsou ostatní. Král a..." Sebastiánův výraz potemněl.
"Král je mrtvý, moje matka odjela se sestrou na daleký venkov. Estel vám nicméně nachystala koně. Čekají na vás u severní brány."
Vyběhli jsme z cel. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Půlka hradu byla zbořená a spálená. Nedokázala jsem si představit jaká žár by dokázal roztavit kámen. Všude bylo slyšet naříkání. Zastavila jsem se a rozhlížela se kolem sebe . Cory mě vzal za ruku a táhl mě dál.
"Nezastavuj." Soustředila jsem se na jeho slova a zavřela oči, nechtěla jsem vidět co se stalo, možná že když je nechám zavřené a otevřu je znovu všechno bude jako dřív. Nebylo. Koně čekaly přesně na místě kde Sebastian řekl. Sebastian mi pomohl do sedla, i když jsem si s hrůzou uvědomila že jsem na koni nikdy nejela. Otočil se ke Corymu.
"Tohle je myslím tvoje." A z pot kápě vytáhl Coryho obouruční meč.
"Dej na ní pozor elfe." Cory přikývl hlavou na znamení souhlasu a možná i díků. Vyšvihl se do sedla. Sebastian se otočil na patě.
"Kam jdeš ty?" Nejistě jsem se zavrtěla v sedle.
"Bránit svůj lid." A s těmito slovy odešel.
V tom se na obloze objevil velký stín. Byl to drak, přistál na skořepině která zbyla z východní hradby.
"Dělej jeď" Slyšela jsem jak na mě Cory volá, ale já stále koukala na to ohromné stříbro šedé tělo a dlouhý krk s mohutnou hlavou. Můj kůň byl naštěstí rozumnější než já a jal se následovat svého druha. Trhnutí mě probralo z transu, křečovitě jsem se chytla sedla. Cory svého koně pobídnul do trysku, můj kůň se vydal tryskem za ním. Studený vítr mě štípal v očích. Jely jsme dál po královské cestě. Kopyta mlaskala na vlhké hlíně a klouzala se po mokrém listí. Otočila jsem hlavu směrem k městu a viděla jak drak pálí plameny poslední zbytky věže. Otřásla mnou hrůza. Otočila jsem se zpátky abych viděla že Cory svého koně vede směrem k lesu. Vítr mi od úst kradl slova a volání. Neuměla jsem koně ovládat a tak jsem se nechala jen slepě a oddaně vést. Začalo mrholit. To už jsme, ale dávno jeli lesem a slyšeli šustění posledních listopadových listů. Kde si hlouběji v lese jsem slyšela houkání sovy. Neměla jsem sílu, položila jsem si hlavu na koňský krk a hladila jeho hřívu. Koně zvolnily tempo. Hustota stromů mi napověděla že jsme někde hluboko v lese. Stmívalo se, ale já už neviděla nic, jen tmu. V tom mi do hlavy vstoupil známí obrys. Měděná hříva, smaragdové šaty. Volala na mě nějaká slova, ale nerozuměla jsem jim. Přišla blíž a do dlaně mi vložila nějaká předmět. Otevřela jsem ruku a v ní byla dřevěná vyřezávaná spona s růžemi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama