Navštivte mě na nové adrese

Kapitola IX.

2. listopadu 2014 v 14:56 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Zírala jsem na něj jako by byl zjevení.
"Lilianno? Měli jsme o vás strach řekl jsem to s tím vzkazem otci. Neprodleně mě poslal k vám, ale nebyla jste tu." Odkašlal si, zřejmě čekal že mu povím řádné vysvětlení.
"Měla by jste jít okamžitě s námi, máme pro vás připravený pokoj, a otec pro vás má nějaké zprávy." Byla jsem vyděšená. "Já, já si jen sbalím pár věcí." A zabouchla jsem mu před nosem. Co teď?
"Prostě tu zůstaň, napíšu mámě vzkaz o tobě kdyby se vrátila, je tu spoustu jídla na několik dní. Prosím hlavně nikam nechoď. Zítra se vrátím." Napsala vzkaz vysvětlující přítomnost elfa a vyjedenou spíž v našem domě. Vyběhla jsem do pokoje abych si zabalila pár věcí. Cory to zřejmě chápal pomohl mi s taškou dolů.
"Alespoň můžu prozkoumat ten tunel." Zdálo se že se těší.
"Ale no tak, chci taky vědět co tam je!" Našpulila jsem rty.
"Ty máš teď jiné povinnosti, nezapomeň na to že mohou vědět kde je tvoje matka." Zastyděla jsem se měl pravdu. Vydala jsem se tedy nejistě ke dveřím. Každý krok byl těžší a těžší. Pomalu jsem otevřela dveře. Pořád tam stál v obličeji trochu naštvaný výraz, ale když mě uviděl, bylo vidět že se mu značně ulevilo. Mlčky mi pomohl s věcmi do kočáru a vydali jsme se na cestu k ke královské bráně. Na náměstí se za námi zvědavě otáčeli lidé. Dneska jsem si, ale jejich pohled neužívala. Hlavu jsem měla sklopenou bála jsem se že by jen z pohledu dokázal vyčíst co všechno jsem stihla provést. Po očku jsem ho sledovala. Podíval se na mě, skoro až vyčítavě. Rychle jsem zase sklopila hlavu. Kočár prudce zabrzdil. Vylezla jsem neobratně ven. Někdo ze stráží odnášel mojí tašku. Sebastián se vydal rychlím krokem k hradu. Následovala jsem ho jako poslušný pejsek. To co přišlo potom jsem si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Uvítala mě ustaraná princezna, přísná tvář její matky královny a nešťastný výraz krále. Princezna mě beze slova uvedla do pokoje.
"Na to by jste se měla posadit Liliano." Najednou už princezna nevypadala tak dětsky, ale jako někdo kdo musí řešit neodkladné politické záležitosti, a nebo něčí rodinnou tragédii. Z nějakého důvodu usoudili že zrovna princezna je ta pravá osoba která by mi měla tuto událost sdělit. Posadila jsem se tedy, ale kolena jsem měla tak stuhlá že to šlo ztěžka. "Tohle našli průzkumníci u severní brány města." A podala mi útržek zelených bavlněných šatů, a v něm vyřezávanou sponu ve tvaru růže ze dřeva. Svět se mi před očima zatměl. Přes slzy a hučení v hlavě jsem nebyla schopná slyšet, chápat ani přijmout princezninu upřímnou soustrast. Zhroutila jsem se do polštářů, to už ve dveřích stála celá královská rodina. Nebyla jsem schopná cokoliv říct, nechtěla jsem je vidět, nechtěla jsem vůbec nic. Královna si to nejspíš vysvětlila jako nevděk a pyšně odkráčela aniž něco řekla, král mi se slzami v očích položil ruku na rameno a odešel také princezna s ním. Nikdo mi nemusel vysvětlovat co se stalo. Ty slova vyseli ve vzduchu jako jed, otravující mou mysl. Dá se vůbec s něčím takovým vyrovnat? Nebyla jsem schopná uvěřit že se to mohlo stát.
"Moc mě mrzí co se vám stalo, ale budete se muset vzchopit, budeme vás potřebovat." Nevšimla jsem si ho dokavaď nepromluvil princ stál pořád v koutu místnosti. Byla jsem ve střehu, nechápu s čím bych jim mohla pomoci. Otočila jsem se abych na něj nemusela koukat. Teď jsem zbyla s princem v pokoji jen já. Možná před pár dny bych z toho byla u vytržení, ale teď jsem chtěla být sama. Možná někde ve skrytu duše jsem mu to dávala za vinu. Měl mi věřit. Ve dveřích se objevila hlava jednoho ze strážných.
"Princi Sebastiane, král pro Vás posílá, máte přijít do královské haly, a ona má jít taky." Obrátila jsem oči v sloup, ale vstala jsem, princ mě vzal za loket a táhl mě směrem k hale. Král už tam čekal u velkého stolu, u kterého kromě něho seděl i zbytek královské rodiny a asi deset dalších podle oblečení významných lidí. Princ si sedl ke svému otci a mě usadily přímo vedle něj. Všichni si mě prohlížely jako bych byla klíč ke všem záhadám. Mezitím se strhla debata na téma kterému jsem nerozuměla. Nikdo mi již nevěnoval pozornost, nikdo se mě na nic neptal. Nechápala jsem na co tu mám sedět já při takovém politickém hašteření. Po dlouhé době debatování a překřikování král vyslovil to slovo při kterém zůstala bez dechu celá hala. Po tomto slově na mě celá hala upřela oči, některé nenávistné, jiné zvědavé, další co o svém majiteli neříkaly nic. To slovo bylo draci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama