Navštivte mě na nové adrese

Kapitola VI.

28. října 2014 v 11:46 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Čím dále jsem šla uličkou tím větší tu byla tma, zdála se být nekonečná. Ucítila jsem za sebou něčí dech. Srdce se mi na malá okamžik zastavilo a nohy se mi začali třást. V ten samí okamžik jsem ucítila chladné ostří přímo na krku. Strach mě uchvátil tak silně že jsem se nezmohla vydat ani hlásku. Moje třesoucí se ruka upustila dýku.
"Prosím, nemám žádné peníze." Zavzlykala jsem.
"Drž hubu!" Měl ostrý hlas a dech mu páchl vínem a bůhví čím. Začal mi rukama šátrat u opasku jestli u sebe nemám měšec. Vzlykala jsem. Nechtěla jsem si za žádnou cenu připustit v jak moc velkým průšvihu jsem se ocitla. Strhnul mi opasek i plášť. Uslyšela jsem ránu. Myslela jsem že je po mě, ale bandita zamnou se skácel k zemi. Bála jsem se pohnout, ale otočila jsem se, pod banditou se rozlévala rudá skvrna.
"Jsi v pořádku?" Ze stínů se vynořila silueta, na tyto poměry až dobře stavěného muže...a po stranách hlavy mu trčely špičaté uši. Byl to elf. Úlekem jsem nebyla schopná odpovědět. Vzpomněla jsem na všechny ty zákazy a na Andersova syna. Zírala jsem na něj jako by byl zjevení. Nikdy jsem živého elf neviděla. Nebyl tak odporný jak o něm lidé mluvily, měl hodně světlé vlasy delší rovné tak světlé že se zdály skoro bílé, velké šedé oči. Na tváři strniště stejně světlé jako vlasy. Přešel do světla louče takže jsem si všimla že mu tvář zdobí válečné pomalování. Vypadal zvláštně svým způsobem hezky, určitě ne nijak odporně. Začala jsem se nahlas smát.
"No tak, vážně si v pořádku?" Přišel ke mě blíž a přejel mi prstem po krku tam kde čepel dýky zanechala červený škrábanec. Přestala jsem se smát.
"Promiň, to je poprvé co vidím elfa, a ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo že by mi nějaký zachránil život!" Zatvářil se podrážděně.
"Jak můžeš vědět že jsem tě zachránil? Třeba jsem jen chtěl tvoje peníze pro sebe." A sebral opasek s pláštěm ze země. Náhle jeho výraz ztvrdl.
"Co tady dole vůbec děláš? Nevypadáš na obyvatele krysí díry." Znovu nabytý pocit bezpečí mí připomněl že tu nejsem kvůli tomu aby mě někdo přepadával.
"Hledám mámu." Teď se začal smát on.
"Proboha proč by tvoje máma chodila na místo jako je tohle?" Překročily jsme mrtvolu bandity a šli úplně opačným směrem než jsem mířila já. Měla jsem pocit že mi neublíží. Přece by to udělal už tam. Zastavila jsem ho a podala mu zmuchlaný pergamen se vzkazem.
"To jsem měla na prahu domu po tom co moje máma odešla." Jeho záchrana na mě udělala dojem a tak jsem se zachovala možná až moc důvěřivě.
"Beľ Vakish to asi nepsala tvoje matka že?" Bylo zvláštní slyšet Luonskou elfštinu od někoho kdo je v exilu.
"Jinak mi můžeš říkat Cory." Usmála jsem se.
"To nezní jako elfské jméno." Povšimla jsem si nepatrného stínu který se mu přehnal přes pohled. "Není elfské, elf který opustil svůj klan nesmí používat svoje rodné jméno." Ještě jsem se chtěla dodat že by to vůdce jejich klanu stejně nezjistil, jestli tady dole používá svoje jméno, ale mlčela jsem. Zabočily jsem do leva a před námi se rozprostřela malá ulička ve které byly místo dveří vytesané díry do skály, vypadalo to tu jako v úlu. Nechala jsem se v táhnout do úzké průrvy. Rozsvítil svíčky, a já pochopila že to je jeho domov. Byla to malá jeskyňka s kožešinou místo postele místo pro ohniště a obroušeného balvanu jako stolku. Sundal si svůj meč z trpasličí ocele a pověsil ho vedle sebe na hřeb. Nechtěla jsem se ptát kde ten meč vzal. Byla jsem ráda že ho má.
"Omlouvám se, ale k jídlu tu mám jen chléb a k pití měch vína. Dáš si?" A strčil mi skývu chleba rovnou pod nos. Nad chlebem jsem mávla rukou, ale vína jsem se napila přímo z měchu. Bylo kyselé. Zkřivila jsem tvář odporem. Zasmál se mi. Nechtěla jsem být za rozmazlenou nevděčnici, tak jsem se napila, ještě pořádným douškem, víno bylo velmi silné, ne jako to co podávají v paláci, sladké a lehké.
"Myslím že jsi hloupá." Seděl ležérně opřený o stěnu jeskyně na skrčené noze opřenou ruku s mojí dýkou. Dlouze se napil z měchu. Urazilo mě to. Nechtěla jsem si aby si to o mě myslel. Moje přiopilá mysl, ale nevpustila do mích úst žádnou rozumnou větu, kterou bych se bránila nebo nasadila protiúder a tak jsem se zmohla jen na prosté a zoufalé.
"Proč?" Cory se zašklebil.
"Jen tak si napochoduješ do krysí díry z mrňavou dýkou, necháš přepadnout a pak odejdeš s neznámým elfem do jeho skromného obydlí a opiješ se." To už se smál.
"Nejsem hloupá." Vzdorovala jsem s našpulenými rty a vzala jsem mu měch abych se z něj mohla napít.
"Ještě jsi mi neřekla jak se jmenuješ ty?" A zadíval se mi přímo do očí.
"Můžeš mi říkat Lili." Zarazila jsem se nevím proč jsem mu to řekla. Jediný kdo mi takhle říkal byla máma, když jsem byla malá.
"Musím jít." A nemotorně jsem se snažila zvednout k odchodu. Nohy mi neuvěřitelně ztěžkly a hlava se mi točila. Žuchla jsem zpátky na kožešiny.
"Nemůžu odejít." Trucovitě jsem si sedla a zkřížila ruce na prsou.
"Jo já vidím jsi opilá." Prohodil Cory a v očích mu jiskřilo pobavení. Vzdorovitě jsem zatřásla hlavou.
"Nejsem opilá, ale neodejdu dokaď mi slíbíš že mi nepomůžeš najít mámu." Odfrknul si což bylo v jeho podání tak vtipně roztomilé že jsem se musela začít smát.
"Myslím že by jsi se na to měla vyspat. Ráno si o tom můžeme promluvit." Nevím jak v díře pozná že je ráno když sem slunce nesvítí, a je tu pořád tma, ale nevadilo mi to usnula jsem, a zdál se mi sen o tom jak na mě doma čeká máma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama