Navštivte mě na nové adrese

Kapitola III. Část II.

25. října 2014 v 18:40 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Část II.
V tu chvíli jako by část mě odešla sním. Nechtěla jsem tam jen tak stát a litovat se. Bubeník ohlásil půlnoc sérií mocných úderů, čas na slavnostní předání darů. Šla jsem tedy do altánu pro organizátory abych mohla ještě povzbudit mámu. Plachtu v tomto altánu držely popruhy takže jsem snadno viděla kdo se v něm pohyboval. Máma plně zabraná do čtení pergamenu si ani nevšimla že jsem přišla, nahlédla jsem jí přes rameno.
"Ty budeš mít i proslov?" Snažila jsem se pergamen natočit tak abych viděla co je na něm vše napsané.
"Je to jen pár vět které musím přednést, a co ty užila sis to?" Znovu se zabrala do čtení.
"Jo, jo užila." A prstem jsem přejížděla přes vyřezávaný dubový stůl. Vivald vzal mámu za paži a táhl ji ke spoji obou altánů.
"Připravena paní Emílie? Je čas." A s těmito slovy mámu vystrčil do královského altánu, který měl vnitřní stranu plachet zvednutou takže fungoval jako jeviště. Nakukovala jsem skrze oddělovací plachtu, máma stála před davem hostů a přednášela z připraveného proslovu, v druhé ruce držela připravený obraz. Za zády se mi ozval naléhavý šuškot dvou hlasů. Napínala jsem uši abych zjistila o čem se tak napjatě baví. Vivald se zajíknul a vyrazil na jeviště zrovna ve chvíli kdy máma předávala obraz. Upnuly se na něj zraky všech lidí. Vivald zpanikařil a nahrnul se tesně ke králi a něco mu pošeptal do ucha. Král se zamračil přikývl a odešel s Vivaldem za Altán se závojem stráží za sebou. Dav ševelil jako podzimní listí. Královna se tvářila ještě přísněji než obvykle a Elis se s tázavým pohledem obracela na Sebastiana. Máma předala princezně obraz a zmizela v altánu pro organizátory. Šla jsem za ní. Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Vivald se asi zbláznil. Přišel jsem nějaký chlap a něco tu řešily Vivald pak vylétnul přímo ke králi.
"Nevím zlatíčko co se děje, naší úlohu jsem splnily, půjdeme domů." Cestou k bráně jsem viděla že dav se stále neuklidnil a přísahala bych že jsem slyšela že někdo z nich řekl drak. To slovo zůstalo vyset ve vzduchu. Dýchala jsem ho po celou cestu domů. Doma jsem se natáhla ještě oblečená na postel. Přemýšlela jsem o Sebastianovi. Z těch stovek mužů, proč zrovna on? Proč to musí být někdo, koho nikdy nebudu moci mít? Snažila jsem se sama sobě namluvit že ten pocit který mi svírá útroby, je prostě jenom čistý zájem. Je to princ, už to je přeci logické, alespoň v dívčí mysli. Kdybych jen věděla, že tohle bude můj nejmenší problém.

Probudila mě moje vlastní bolest v krku, nemohla jsem ani polknout, natož vstát z postele, venku byla stále šero, kde ho tu a tam protnul paprsek vycházejícího slunce. Zavrtala jsem se hluboko do peřiny, a pomyslela na to že strávit včerejší chladnou noc jen v šatech byla bláhovost. Přemlouvala jsem se abych se zvedla a šla alespoň poprosit mamku o čaj. Musela jsem znovu usnout slunce už bylo vysoko na obloze i když ho zakrývala mračna, schylovalo se k pořádný průtrži mračen. Divila jsem se že mě máma nepřišla vzbudit, ale určitě ještě spí, nebo maluje. Zaradovala jsem se že bolest v krku už tolik necítím. Vlastně jsem se cítila o mnoho líp. Jak dlouho jsem asi spala? Sešla jsem po dřevěných skřípajících schodech. Nakoukla jsem ke stojanu. Nebyla tam, takže spí. Zalila jsem si horkou vodou čaj a vychutnávala jsem si ho plnými doušky. Udělala jsem mámě čaj a chtěla jsem jí ho přinést do ložnice. K mému překvapení nebyla ani tam. Vzhledem k tomu že byla sobota, na trh jít určitě taky nemohla. Rozum mi napověděl že bude určitě u nějaké z jejích kamarádek, nebo u sousedky. Vzala jsem si tedy její čaj a šla si prohlížet máminy starší obrazy, měla truhly plné obrazů a místnost, která měla být sklepem jich byla také plná. Vzala jsem si lucernu a hrnek s čajem a vydala jsem se do sklepení. Přesně jak jsem čekala byly všude po obvodu místnosti opřené obrazy různých velikostí, ty menší byly naskládané v bednách. Přisedla jsem si k jedné z beden a začala z ní vytahovat obraz po obraze a usrkávala jsem u toho čaj. Dostala jsem se až k obrazu muže v loveckém oblečení který jako by vypadl z oka princi. Udivilo mě to chvíli jsem otáčela obraz v rukách. Z rozjímání mě vytrhlo až silné zabušení na dveře. Zbrkle jsem se postavila zpátky na nohy a nechtíc jsem u toho vylila čaj. Nechala jsem to být a pospíchala jsem ke dveřím s domněním že to je určitě máma. Odendala jsem závoru, a otevřela dveře. Nikdo za nimi nebyl. Vyšla jsem tedy před dům a rozhlížela se na všechny stran. "Halo?" Nikdo neodpovídal, prázdnost ulic mi napověděla že je sobotní dopoledne. Rozrušeně jsem dveře zase zavřela. Při zavírání dveří jsem si všimla kousku pergamenu kterého průvan zavál dovnitř. Že by tu mámě někdo nechal vzkaz? Uhladila jsem pergamen, a ze slov které na něm byly kostrbatým písmem napsané se mi zvedl žaludek. Buď dnes při západu slunce u východního vstupu do krysí díry. Hrůza mi zatemnila oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama