Navštivte mě na nové adrese

Říjen 2014

Kapitola VIII.

29. října 2014 v 11:16 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Otevřela jsem oči. Co tady vůbec dělám? Zmateně jsem se odtrhla od stromu a vycouvala směrem k uličce.
"Musím se vrátit domů." Otočila jsem se a vyběhla do uličky. V hlavě jsem měla chaos, tolik myšlenek. Cory mě dohnal a chytil mě za paži.
"Počkej, slíbil jsem že ti mámu pomůžu najít, vyprovodím tě k východu, tam vymyslíme co dál." Jeho slova mě záhadným způsobem uklidňovala. Tlukot srdce se zdál najednou tišší a mohla jsem zase popadnout dech. Vydali jsme se tedy přes město. Lidé procházeli okolo nás aniž by nám věnovali jediný pohled, asi jsou tu na podobné výjevy zvyklí. Zdálo se že Krysí díru neobývají jen staří a nemocní lidé, potkaly jsme spoustu dětí a rodin. Zdálo se že jsou šťastní.
"Ještě furt jsme nepřišly na to kdo psal ten vzkaz, mohl to být ten..ten zloděj?" Zjištění že jsem vlastně úplně na začátku bylo skličující.
"Lili nemyslím si že to byl on, takovýhle lidí je Krysí díra plná." Už jsme byly skoro u východu.
"Půjdeš se mnou?" Věděla jsem že to co po něm chci by nás oba mohlo stát život. Polekaně se napřímil.
"Zbláznila si se víš co by se se mnou stalo kdyby nás chytily stráže? Nebo co by se stalo s tebou? Zabily by tě." Byla jsem pevně rozhodnutá. Byla to moje šance. Čím dál víc jsem začala věřit že ta stařena nebyla jen náhoda, jen výplod mé pomatené mysli. Tohle všechno, zloděj, elf. Určitě to nebyla náhoda.
"Nechytí nás. Půjčím ti svůj plášť, nasadíš si kápi a ohneš se v zádech. Stráže by přeci nevyrušovaly dívku a starou ženu ne?"
Měla jsem plán. I přes všechen nesouhlas si přes sebe hodil můj plášť a přes hlavu si nasadil kápy. Sluneční světlo mě oslepilo, závan větru rozcuchal mé vlasy. Půjdeme okolo strouhy neměli by jsme nikoho potkat. Plazily jsme se strouhou až našemu domu. Po tom co jsme se se dostaly domů jsem zabouchla dveře a zatarasila jsem závorou. Cory se udiveně rozhlížel. Muselo mu to tu připadat přepychové. Rychle jsem prohledala dům, a utíkala se nahoru omýt a převléknout, rychle jsem si rozčesala vlasy a trochu se štípla do tváří aby chytla trochu zdravé barvy, byla jsem příšerně zelená. Seběhla jsem dolů po schodech, Cory si zatím prohlížel obrazy mojí mámy, vypadal užasle, dojalo mne to. Rychle jsem ještě prohledala máminu ložnici. Zdá se že tu vůbec nebyla. Vběhla jsem do kuchyňky a prohledala spíž. Postavila jsem na čaj a osmažila vajíčka. Bylo vidět že mu chutná. Dlužila jsem mu to. "Nemůže být tvoje máma dávno za hranicemi?"Nesouhlasně jsem zatřepala hlavou s pusu plnou vajíček. "Myslíš jako že by šla dobrovolně do otroctví ke skřetům?"
"Já nevím šla by?" Zasmál se svému vtipu. Naštvaně jsem po něm hodila kousek chleba. Uvědomila jsem si že jsem vlastně nikdy nebyla mimo město, nevěděla jsem jak to vypadá za městskou bránou. Uklidila jsem nádobí a z truhly jsem si přinesla pergamen a pero.
"Budeme potřebovat nějaký plán." Soustředila jsem se ze všech sil abych dokázala vyjmenovat alespoň jedno jediné místo za městskou bránou kam by mohla máma jít.
"Lili tohle není žádná hra, umíš si představit kde všude může být?" Měla jsem pocit že jsem selhala, vypadalo to že mi všechno vychází. Cory vstal a procházel se po domě, zamířil po schodech dolů tam kde byly vyskládané všechny obrazy. Šla jsem za ním. Vytáhla jsem pár bedýnek z obrazy a začala je přerovnávat a vytahovat další láskyplně jsem z nich otírala prach snažila se vybavit mámu jak je maluje. Nešlo to u všech některé vypadali že jsou hodně staré. Cory si prohlížel ty větší co byli opřené o zeď. "Lili?" Trhla jsem sebou. Bylo nezvyklé a jaksi příjemné slyšet svoje jméno v této podobě. Otočila jsem se k němu. Tlačil na zeď v místě kde byly původně opřené obrazy. Vstala jsem a šla k němu. Všimla jsem si že v místě kde se snažil zeď odtlačit je pravidelná prasklina. "Nikdy jsem neviděla že by tu něco takového bylo." Bylo to schované tady zatím obrazem. Podívala jsem se směrem kam ukazoval. Brada mi málem spadla až na zem. Na obrovském plátně byl můj portrét, nádherný portrét, nemohl být moc starý. Nechápala jsem to nikdy jsem neviděla že by ho máma malovala. Byl nádherný, na tom obrazu jsem byla mnohem hezčí než ve skutečnosti. Z údivu mě vytrhla až silná rána. Cory odsunul kus zdi který zakrýval velkou díru do tmy. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Ty si to rozbil!" Obrátil oči v sloup.
"To je tajný vchod." Teatrálně rozhodil rukama jako by našel objev století. Cory na nic nečekal zmizel ve tmě. Přistoupila jsem k otvoru zrovna když vycházel Cory.
"Vypadá to na tajnou místnost, je tam tma."
"Tajná místnost? Na co by proboha moje máma potřebovala tajnou místnost?" Vyběhla jsem schody a hledala lucernu se svíčkou. Byla jsem plná napětí. Proč mi o tom máma nikdy neřekla? Věděla to vůbec? Nebyla jsem si jistá. Třásly se mi ruce. Cory mi lucernu vzal a položil jí na jednu z bedýnek. Prchavě osvětlovala to co bylo uvnitř. V místnosti byla matrace a dubový stolek. Vše vypadalo že už je to spoustu let nepoužívané. Všude byly pavučiny a prach. Otevřela jsem pusu dokořán. Setřela jsem prstem prach na dubovém stolku. Můj prst zanechával v hlubokém nánosu prachu lesklou šmouhu. V rohu místnosti ležela hromada knih. Přistoupila jsem k ní a jednu knihu po druhé jsem prolistovala. Byly to knihy ze kterých mi četla máma když jsem byla malá. Měla jsem pocit že se vše začíná zamotávat ještě víc. Cory odsunul Dubový stolek, ten za sebou nechal ve zdi díru.
"Další díra, chceš mi říct že je to další místnost?" Zoufale jsem sebou pleskla na matraci, zvedla se z ní oblaka prachu. Cory si vzal lucernu z bedny a posvítil do díry.
"Je to tunel." Zalapala jsem po dech.
"Tunel? Uvědomuješ si jak je to bláznivý? Chceš mi říct že celou tu dobu máme pod domem tunel vedoucí bůhví kam, co když vede do samotného pekla?" Položila jsem si ruku na čelo.
"Nepřeháněj Lili. Možná by jsme se tam měli podívat." Vstala jsem z matrace. Ve stejnou dobu se ozvalo zabušení na dveře. Trhla jsem sebou. Pomalu jsem se blížila ke dveřím a Cory se za ně schoval s vytaseným mečem. Myslím že tohle bylo horší než nějaký fantom se vzkazem. Přede dveřmi stál princ Sebastian se svojí stráží.

Kapitola VII.

28. října 2014 v 12:46 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Probudila jsem se s hrůzou a zpanikařeně jsem ze sebe skopala kožešinu. Prudce jsem se posadila a musela si chytnout hlavu do dlaní. Byla to příšerná bolest.
"Koukal si na mě jak spím?" Prohodila jsem ke Corymu sedícímu naproti mně.
"Ne nesledoval, ale nemohl jsem spát příšerně si chrápala."
"Já nechrápu!" Vztekle jsem zavrčela, ale selhal mi hlas takže jsem spíš vypískla. Vylezli jsme průrvou, a to že je ráno naznačovalo jen to že se ulice krysí díry mírně ztišily.
"Máš vůbec tušení kde začít?". Nevěděla jsem. Opřela jsem se čelem o chladivou zeď jeskyně. Hlava mi duněla, nemohla jsem přemýšlet.
"Jakto že tobě nic není? Dal si mi něco do pití?" Dřepla jsem si na zem s hlavou v dlaních. Cory se tyčil nade mnou se svým obouručním mečem přes záda.
"K tomu bych se nikdy nesnížil. Já si můžu ženu sehnat i jiným způsobem." Jeho výraz ztvrdl. Možná že jsem se ho dotkla. Na omluvy, ale nebyl čas. Vzpomněla jsem si na stařenu, asi by to měl vědět.
"Víš než jsme se potkaly."
"Než jsem tě zachránil." Skočil mi do řeči a ušklíbl se.
"No, dobře než si mě zachránil. Viděla jsem stařenu, byla slepá, ale poznala mě a řekla že moje máma tady není a odešla. Nechápala jsem to tak jsem se vydala za ní. Zmizela." Cítila jsem se jako blázen když jsem mu to líčila. Zvedl obočí.
"Zřejmě to byl tvůj phropbets, nevěděl jsem že ho můžou mít i lidé." Sedl si ke mě a opřel se zády o zeď.
"Pro co? Nejsem si jistá jestli se tohle lidem normálně stává. Mi tomu říkáme halucinace." Místo toho abych dostala odpověď na svoje otázky jsem jich získala ještě víc.
"Je to elfský osobní prorok. Většinou duch nějakého zemřelého příbuzného. Ukáže se ti jenom jednou za život, aby ti ukázal cestu když si myslíš že jsi ztracená. Zřejmě uvážil že je čas." Vzpomněla jsem si na babičku, ale ta vypadala úplně jinak. Nevěděla jsem kdo to mohl být. Vstaly jsme, udělalo se mi líp, děkovala jsem svaté Brigith že účinek vína už vyprchal. Rozhlížela jsem se po ulici, Corymu neušel můj pohled který se zkřivil odporem.
"Není to tady tak špatné, elfské lesy to ale nejsou." Zastyděla jsem se, za tak krátký čas mi dokázal vyvrátit tolik předsudků. Usoudila jsem že na jeho domov se ptát nebudu.
"Ukážu ti něco." Vzal mě za ruku a táhl mě spletí uliček. Došly jsme na místo které by mohl být náměstí. Všude na zemi tu byly koberce plné zboží kde si mohl každý vybrat. Něco jako trh. Lidé zde proudily v zástupech a prohlížely si různé věci od bronzových sošek až po ručně barvená plátna. Zadívala jsem se na stánek s dřevořezbou a prodírala jsem se davem až k prodavači. Byl to starší elf s jizvami přes pomalovaný obličej. Cory se prodral zamnou. Prohlížela jsem si vyřezávané truhličky a šperky.
"Líbí se ti něco?" Přistoupil ke mě a díval se jak opatrně zvedám různé věci a pečlivě je prohlížím.
"Všechno je to moc nádherné." Moje oči upoutal přívěšek na krk ve tvaru malého dřevěného slunce.
"Berem ho." A s těmito slovy podal prodávajícímu malou brož.
"To přeci nemůžeš, on nechce peníze?" Prodavač mi podal s úsměvem vyřezávané slunce a spokojeně si prohlížel malou brož.
"Tady se penězi neplatí, funguje tu výměnný obchod.Líbí se ti?" Zapnul mi přívěšek kolem krku.
"Je nádherný." Pohladila jsem jemné dřevo. Protáhli jsme se davem až na konec náměstí, byla tam úzká ulička. Popostrčil mě dopředu. Ulička nebyla moc osvětlená, ale řídily jsme se světlem které bylo na konci. Záře mě byla čím dál tím jasnější. Bylo to zvláštní ulička totiž končila jeskyní. Vstoupily jsme do ní a mě se podlomila kolena. Byla to nádhera. Stěny jeskyně se třpytily modrým světlem. a uprostřed kvítím poseté zeleniny se tyčil obrovský strom. Měl jasně modrou mízu která prosvítala skrz kmen.
"Jak je to možné?" Jediná slova která jsem mohla říct. Přímo pod stromem se třpytila laguna.
"To je měsíční strom." Vzal mě za ruku a šli jsme ke stromu. Tráva se ohýbala v závanech které dělali naše kroky, rostliny uhýbali a dělali nám cestičku přímo ke stromu. Záře ze stromu byla silná, ale nijak nám neznemožňovala vidění.
"Přej si něco." Položil mojí dlaň na kmen stromu a přikryl ji svojí dlaní. Zavřela jsem oči a v srdci jsem měla jediné přání.

Kapitola VI.

28. října 2014 v 11:46 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Čím dále jsem šla uličkou tím větší tu byla tma, zdála se být nekonečná. Ucítila jsem za sebou něčí dech. Srdce se mi na malá okamžik zastavilo a nohy se mi začali třást. V ten samí okamžik jsem ucítila chladné ostří přímo na krku. Strach mě uchvátil tak silně že jsem se nezmohla vydat ani hlásku. Moje třesoucí se ruka upustila dýku.
"Prosím, nemám žádné peníze." Zavzlykala jsem.
"Drž hubu!" Měl ostrý hlas a dech mu páchl vínem a bůhví čím. Začal mi rukama šátrat u opasku jestli u sebe nemám měšec. Vzlykala jsem. Nechtěla jsem si za žádnou cenu připustit v jak moc velkým průšvihu jsem se ocitla. Strhnul mi opasek i plášť. Uslyšela jsem ránu. Myslela jsem že je po mě, ale bandita zamnou se skácel k zemi. Bála jsem se pohnout, ale otočila jsem se, pod banditou se rozlévala rudá skvrna.
"Jsi v pořádku?" Ze stínů se vynořila silueta, na tyto poměry až dobře stavěného muže...a po stranách hlavy mu trčely špičaté uši. Byl to elf. Úlekem jsem nebyla schopná odpovědět. Vzpomněla jsem na všechny ty zákazy a na Andersova syna. Zírala jsem na něj jako by byl zjevení. Nikdy jsem živého elf neviděla. Nebyl tak odporný jak o něm lidé mluvily, měl hodně světlé vlasy delší rovné tak světlé že se zdály skoro bílé, velké šedé oči. Na tváři strniště stejně světlé jako vlasy. Přešel do světla louče takže jsem si všimla že mu tvář zdobí válečné pomalování. Vypadal zvláštně svým způsobem hezky, určitě ne nijak odporně. Začala jsem se nahlas smát.
"No tak, vážně si v pořádku?" Přišel ke mě blíž a přejel mi prstem po krku tam kde čepel dýky zanechala červený škrábanec. Přestala jsem se smát.
"Promiň, to je poprvé co vidím elfa, a ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo že by mi nějaký zachránil život!" Zatvářil se podrážděně.
"Jak můžeš vědět že jsem tě zachránil? Třeba jsem jen chtěl tvoje peníze pro sebe." A sebral opasek s pláštěm ze země. Náhle jeho výraz ztvrdl.
"Co tady dole vůbec děláš? Nevypadáš na obyvatele krysí díry." Znovu nabytý pocit bezpečí mí připomněl že tu nejsem kvůli tomu aby mě někdo přepadával.
"Hledám mámu." Teď se začal smát on.
"Proboha proč by tvoje máma chodila na místo jako je tohle?" Překročily jsme mrtvolu bandity a šli úplně opačným směrem než jsem mířila já. Měla jsem pocit že mi neublíží. Přece by to udělal už tam. Zastavila jsem ho a podala mu zmuchlaný pergamen se vzkazem.
"To jsem měla na prahu domu po tom co moje máma odešla." Jeho záchrana na mě udělala dojem a tak jsem se zachovala možná až moc důvěřivě.
"Beľ Vakish to asi nepsala tvoje matka že?" Bylo zvláštní slyšet Luonskou elfštinu od někoho kdo je v exilu.
"Jinak mi můžeš říkat Cory." Usmála jsem se.
"To nezní jako elfské jméno." Povšimla jsem si nepatrného stínu který se mu přehnal přes pohled. "Není elfské, elf který opustil svůj klan nesmí používat svoje rodné jméno." Ještě jsem se chtěla dodat že by to vůdce jejich klanu stejně nezjistil, jestli tady dole používá svoje jméno, ale mlčela jsem. Zabočily jsem do leva a před námi se rozprostřela malá ulička ve které byly místo dveří vytesané díry do skály, vypadalo to tu jako v úlu. Nechala jsem se v táhnout do úzké průrvy. Rozsvítil svíčky, a já pochopila že to je jeho domov. Byla to malá jeskyňka s kožešinou místo postele místo pro ohniště a obroušeného balvanu jako stolku. Sundal si svůj meč z trpasličí ocele a pověsil ho vedle sebe na hřeb. Nechtěla jsem se ptát kde ten meč vzal. Byla jsem ráda že ho má.
"Omlouvám se, ale k jídlu tu mám jen chléb a k pití měch vína. Dáš si?" A strčil mi skývu chleba rovnou pod nos. Nad chlebem jsem mávla rukou, ale vína jsem se napila přímo z měchu. Bylo kyselé. Zkřivila jsem tvář odporem. Zasmál se mi. Nechtěla jsem být za rozmazlenou nevděčnici, tak jsem se napila, ještě pořádným douškem, víno bylo velmi silné, ne jako to co podávají v paláci, sladké a lehké.
"Myslím že jsi hloupá." Seděl ležérně opřený o stěnu jeskyně na skrčené noze opřenou ruku s mojí dýkou. Dlouze se napil z měchu. Urazilo mě to. Nechtěla jsem si aby si to o mě myslel. Moje přiopilá mysl, ale nevpustila do mích úst žádnou rozumnou větu, kterou bych se bránila nebo nasadila protiúder a tak jsem se zmohla jen na prosté a zoufalé.
"Proč?" Cory se zašklebil.
"Jen tak si napochoduješ do krysí díry z mrňavou dýkou, necháš přepadnout a pak odejdeš s neznámým elfem do jeho skromného obydlí a opiješ se." To už se smál.
"Nejsem hloupá." Vzdorovala jsem s našpulenými rty a vzala jsem mu měch abych se z něj mohla napít.
"Ještě jsi mi neřekla jak se jmenuješ ty?" A zadíval se mi přímo do očí.
"Můžeš mi říkat Lili." Zarazila jsem se nevím proč jsem mu to řekla. Jediný kdo mi takhle říkal byla máma, když jsem byla malá.
"Musím jít." A nemotorně jsem se snažila zvednout k odchodu. Nohy mi neuvěřitelně ztěžkly a hlava se mi točila. Žuchla jsem zpátky na kožešiny.
"Nemůžu odejít." Trucovitě jsem si sedla a zkřížila ruce na prsou.
"Jo já vidím jsi opilá." Prohodil Cory a v očích mu jiskřilo pobavení. Vzdorovitě jsem zatřásla hlavou.
"Nejsem opilá, ale neodejdu dokaď mi slíbíš že mi nepomůžeš najít mámu." Odfrknul si což bylo v jeho podání tak vtipně roztomilé že jsem se musela začít smát.
"Myslím že by jsi se na to měla vyspat. Ráno si o tom můžeme promluvit." Nevím jak v díře pozná že je ráno když sem slunce nesvítí, a je tu pořád tma, ale nevadilo mi to usnula jsem, a zdál se mi sen o tom jak na mě doma čeká máma.

Kapitola V.

25. října 2014 v 20:28 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Odpoledne již končilo a schylovalo se k večeru. Jako bych to tušila, máma nepřišla. Teď už jsem si byla plně jistá že ani nepřijde. Nechtěla jsem si v hlavě přehrávat co vše se mohlo stát. Měla jsem teď v hlavě jeden jediný cíl. Dostat se ke Krysí díře. Pomalu jsem se připravovala na cestu, vzala jsem si teplý a tmavý plášť, tmavé šaty, a za opasek jsem si strčila, maličkou obřadní dýku. Nemyslím si že bych s ní mohla někoho zabít, ale na pocit bezpečí mi to zatím stačí. Napsala jsem ještě vzkaz kam jsem šla, jen pro jistotu, kdyby se vrátila. Vydala jsem se na cestu. Šla jsem šouravým nejistým krokem, už už i ti nejvytrvalejší obchodníci balily své stánky. Začalo pršet. Nasadila jsem si kápy, a děkovala jsem své prozíravosti, listopadový vítr řezal hlouběji než dýka. Cestou jsem se rozhlížela jestli mámu třeba někde neuvidím, koukala jsem tak usilovně až jsem měla před očima mžitky. Venku bylo tak málo lidí, za to hospody byly plné a hlasy z nich jsem slyšela ještě hodně daleko za náměstím. Zatím šlo všechno snadno, stráže mi nevěnovaly jediný pohled, nakukovaly do hospod a určitě přemýšleli v jaké z nich by se ohřály. Blížila jsem se ke krysí díře, poznala bych to i slepá, ten puch se táhnul stovky metrů před krysí dírou. Z domů tady dole zbyli jen vykradené skořepiny, a já se děsila kdy se bandité z krysí díry dostanou hlouběji do města. Už jsem byla hodně daleko na východ pod městem. Už z dálky jsem viděla průlez do krysí díry. Byla to černá díra ve skále nalepené těsně pod městem. Stmívalo se. Schoulila jsem se za obrovský balvan tak abych měla výhled na průlez, viděla jsem jak tam vchází pár přiopilých mužů, ale neviděla jsem nikoho vylézt ven. Už byla tma. Moje nohy se museli zbláznit protože mě nesly přímo k průlezu, osvětlovala ho louče. Furt lepší než být ve tmě pomyslela jsem si a prošla průlezem. Chvíly jsem šla tmavým tunelem ,ale to co jsem viděla pak mě naprosto ohromilo. Stála jsem na okraji obrovského srázu a pod sebou uviděla stovky a stovky ulic a uliček, byly osvětlené loučemi, byly tam vchody do stavení z jeskynních místností, dokonce jsem zahlédla i cedule pro pivnice a u některých vchodů svítila červená lucerna. Lidi se tam dole rojili jako mravenci. Bylo jich tam spousty. Moje nohy se daly zase do pohybu a scházela jsem pomalu po bočním schodišti vytesaném do skály. Cestou jsem potkala pár a kdybych neměl mysl zatemněnou strachem, přísahala bych že mají ještěří tváře. Jestli byla máma někde tady, nikdy jí tu nenajdu. Bylo tu tu mnohem větší než jsem si myslela, řekla bych dokonce že je to tu rozlehlejší než město. Podzemní město se blýskalo oranžovou září, slunce tu nahrazovalo miliony a miliony loučí. Hned pod schody jsem zamířila do uličky která se mi zdála největší. Lidé tu stály, leželi, opírali se o zdi a sledovali každý můj krok. Určitě hodnotily to jak moc se budu bránit. Nemyslela jsem na to a šla dál. V ruce pod pláštěm jsem pevně svírala dýku. Snažila jsem neprohlížet si ty lidi a nekoukat se jim do očí. Záda jsem se snažila udržet rovná, snažila jsem se tvářit že sem patřím.
"Taková mladá slušná slečna by tady dole neměla co pohledávat." Otočila jsem a přímo zamnou stála malá postava stařeny. Nebýt místa kde jsme se nacházeli myslela bych si že je to jedna z těch které na trhu prodávají bylinky a koření. Když jsem zadívala pozorněji s hrůzou jsem zjistila že je slepá.
"Tady svou mámu nehledej dítě." Otočila se a zmizela v postranní uličce ještě dřív než jsem stačila něco říct. Bez rozmyslu jsem se za ní rozběhla do uličky, ale stařena nikde, běžela jsem tedy dál a nakukovala za každý roh. Nikde nebyla, a teď jsem ani nevěděla kde jsem já, byla to úzká ulička jen málo osvětlená. Zastavila se a naslouchala hluku ulice. Třeba mi napoví kudy bych měla jít, ale nic bylo tu ticho tak jsem se vydala dál ulicí. Uslyšela jsem za sebou pohyb a otočila se tím směrem v domnění že by to mohla být ta stařena. Nikdo tam nebyl a tak jsem se vydala dál.

Kapitola IV.

25. října 2014 v 19:41 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Nevěděla jsem jestli byl tento vzkaz adresován mě, ale vím to že to určitě nějak souvisí s máminým odchodem. Nevím co jsem měla dělat. Oblékla jsem se a vydala se k sousedce. Srdce mi divoce bušilo, byla to moje jediná naděje. Nejistě jsem zaklepala. Dveře mi otevřela starší paní v pytlových šatech.
"Potřebujete něco dívenko?" Divila jsem se že mě nepoznala.
"Dobrý den, já jsem Liliana Moje máma Emílie.." Než jsem dořekla větu div mi nezabouchla před nosem.
"Je mi líto, tady není." A dveře zabouchla úplně. Pohltilo mě zoufalství, ona byla jediný člověk který mohl vědět kam šla. Vidala jsem se tedy na náměstí. Lidí tu bylo po málu v sobotu moc obchodníků neprodává. Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela co teď. Lidé kolem mě chodily, nikdo mi nevěnoval jediný pohled. Otočila jsem se za sebe a prohlížela jsem si celou královskou stavbu, plno kopulí a věžiček. V tom mě napadlo že bych vlastně mohla její zmizení nahlásit strážím. Městská stráž by mi nepomohla, musela jsem se vydat na dvůr. Čím více jsem se blížila k bráně se strážci tím víc ve mně hlodal červíček pochybností. Co jim řeknu? A bude mámino zmizení brát vůbec někdo vážně? Alespoň jsem sebou měla vzít ten vzkaz. No snad mi budou věřit. Všimla jsem si že je u brány na stráži ten strážný který se včera bavil s princem. Třeba si mě bude pamatovat.
"Ehm, chtěla bych nahlásit zmizení." Snažila jsem se aby to znělo co nejvíce odhodlaně, ale selhal mi hlas.
"Čí zmizení slečno?" Neskrýval že se tím baví, to mě naštvalo.
"Zmizení mojí matky, byla jsem na místech kde si myslím že by mohla být a nebyla tam, nenechala mi ani vzkaz." Ze vzpomínky na vzkaz mě zamrazilo.
"Našla jsem u dveří vzkaz stálo na něm že mám dnes čekat u krysí díry."
"A ten vzkaz máte kde slečno?" Věděla jsem to, cítila jsem se trapně.
"Nechala jsem ho doma, myslela jsem že bude prostě stačit to že zmizela." Zatvářila jsem se podrážděně.
"Budete muset vyplnit formulář, a pak ho přinést veliteli stráží." Nevěděla jsem že se musejí vyplňovat nějaké formuláře. V tom jsem si všimla že po nádvoří prochází princezna. Stoupla jsem si na špičky a divoce mávala aby si mě všimla.
"Princezno Estel?!" Upoutala jsem její pozornost. Zdá se že mě poznala, kráčela směrem k nám i se svým průvodem dvorních dam.
"Vy jste Liliana že? Máte se strážci nějaký problém?" A pohrdavě si je oba změřila od hlavy k patě. Po výsměchu nyní nebyla ani památka. Princezna mi nabídla rámě, přijala jsem ho.
"Ten obraz byl opravdu nádherný, vaše matka je velmi talentovaná, přemýšlela někdy že by přišla ke dvoru?"
"Víte kvůli mámě jsem tady." Ucítila jsem princeznino cuknutí.
"Stalo se jí snad něco Liliano?" Chytla jsem jí za ruku pevněji, snažila jsem se mrkat abych zahnala slzy. Převyprávěla jsem jí všechno co se od mého probuzení stalo. Tvářila se vážně.
"Víte můj otec má teď důležitou poradu, ale můj bratr by vám mohl pomoci." S pomyšlení na Sebastiana se mi sevřel žaludek. Ona mě už však táhla směrem k boku hradby. Byli tam menší dřevěné dveře vedoucí nahoru do kulaté věžičky. Úplně nahoře byla větší místnost která vypadala jako pracovna. Princ tam seděl za hromadou papírů. Vzhlédl k nám.
"Elis? Kdo to je?" Píchlo mě u srdce, takže on si mě nepamatuje.
"To je přece dcera Emílie té malířky." A zatvářila se na svého bratra vyčítavě.
"Už si vzpomínám, dobře, potřebuje něco?" Estel mě popostrčila směrem k němu.
"Řekni mu co jsi řekla mě, počkám na tebe venku." Nohy jsem měla jako z želatiny, vděčně jsem Přijala židli na kterou ukázal.
"Tak potřebujete tedy něco?" A začal si číst papíry na stole. Odvyprávěla jsem tedy znovu vše co se dnes stalo. Ani na mě nevzhlédnul od papírů.
"Bez důkazů nemůžeme zahájit pátrání, je mi to líto." Bouchla jsem pěstí do stolu. Sebastian se na mě přísně podíval.
"Je mi líto, musíte jít." Vzteky jsem za sebou zabouchla dveře a vyběhla na nádvoří rychle jsem se Estel poklonila a utíkala domů. V očích jsem měla slzy zoufalství. Se zoufalstvím a zbytky naděje jsem se vrátila domů, třeba se už taky vrátila.
Nevrátila, prošla jsem celý dům nikde ani stopy po tom že by tu byla. Všimla jsem si zmuchlaného pergamenu se vzkazem a krysí dírou. V tom se mi v hlavě urodil plán.

Kapitola III. Část II.

25. října 2014 v 18:40 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Část II.
V tu chvíli jako by část mě odešla sním. Nechtěla jsem tam jen tak stát a litovat se. Bubeník ohlásil půlnoc sérií mocných úderů, čas na slavnostní předání darů. Šla jsem tedy do altánu pro organizátory abych mohla ještě povzbudit mámu. Plachtu v tomto altánu držely popruhy takže jsem snadno viděla kdo se v něm pohyboval. Máma plně zabraná do čtení pergamenu si ani nevšimla že jsem přišla, nahlédla jsem jí přes rameno.
"Ty budeš mít i proslov?" Snažila jsem se pergamen natočit tak abych viděla co je na něm vše napsané.
"Je to jen pár vět které musím přednést, a co ty užila sis to?" Znovu se zabrala do čtení.
"Jo, jo užila." A prstem jsem přejížděla přes vyřezávaný dubový stůl. Vivald vzal mámu za paži a táhl ji ke spoji obou altánů.
"Připravena paní Emílie? Je čas." A s těmito slovy mámu vystrčil do královského altánu, který měl vnitřní stranu plachet zvednutou takže fungoval jako jeviště. Nakukovala jsem skrze oddělovací plachtu, máma stála před davem hostů a přednášela z připraveného proslovu, v druhé ruce držela připravený obraz. Za zády se mi ozval naléhavý šuškot dvou hlasů. Napínala jsem uši abych zjistila o čem se tak napjatě baví. Vivald se zajíknul a vyrazil na jeviště zrovna ve chvíli kdy máma předávala obraz. Upnuly se na něj zraky všech lidí. Vivald zpanikařil a nahrnul se tesně ke králi a něco mu pošeptal do ucha. Král se zamračil přikývl a odešel s Vivaldem za Altán se závojem stráží za sebou. Dav ševelil jako podzimní listí. Královna se tvářila ještě přísněji než obvykle a Elis se s tázavým pohledem obracela na Sebastiana. Máma předala princezně obraz a zmizela v altánu pro organizátory. Šla jsem za ní. Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Vivald se asi zbláznil. Přišel jsem nějaký chlap a něco tu řešily Vivald pak vylétnul přímo ke králi.
"Nevím zlatíčko co se děje, naší úlohu jsem splnily, půjdeme domů." Cestou k bráně jsem viděla že dav se stále neuklidnil a přísahala bych že jsem slyšela že někdo z nich řekl drak. To slovo zůstalo vyset ve vzduchu. Dýchala jsem ho po celou cestu domů. Doma jsem se natáhla ještě oblečená na postel. Přemýšlela jsem o Sebastianovi. Z těch stovek mužů, proč zrovna on? Proč to musí být někdo, koho nikdy nebudu moci mít? Snažila jsem se sama sobě namluvit že ten pocit který mi svírá útroby, je prostě jenom čistý zájem. Je to princ, už to je přeci logické, alespoň v dívčí mysli. Kdybych jen věděla, že tohle bude můj nejmenší problém.

Probudila mě moje vlastní bolest v krku, nemohla jsem ani polknout, natož vstát z postele, venku byla stále šero, kde ho tu a tam protnul paprsek vycházejícího slunce. Zavrtala jsem se hluboko do peřiny, a pomyslela na to že strávit včerejší chladnou noc jen v šatech byla bláhovost. Přemlouvala jsem se abych se zvedla a šla alespoň poprosit mamku o čaj. Musela jsem znovu usnout slunce už bylo vysoko na obloze i když ho zakrývala mračna, schylovalo se k pořádný průtrži mračen. Divila jsem se že mě máma nepřišla vzbudit, ale určitě ještě spí, nebo maluje. Zaradovala jsem se že bolest v krku už tolik necítím. Vlastně jsem se cítila o mnoho líp. Jak dlouho jsem asi spala? Sešla jsem po dřevěných skřípajících schodech. Nakoukla jsem ke stojanu. Nebyla tam, takže spí. Zalila jsem si horkou vodou čaj a vychutnávala jsem si ho plnými doušky. Udělala jsem mámě čaj a chtěla jsem jí ho přinést do ložnice. K mému překvapení nebyla ani tam. Vzhledem k tomu že byla sobota, na trh jít určitě taky nemohla. Rozum mi napověděl že bude určitě u nějaké z jejích kamarádek, nebo u sousedky. Vzala jsem si tedy její čaj a šla si prohlížet máminy starší obrazy, měla truhly plné obrazů a místnost, která měla být sklepem jich byla také plná. Vzala jsem si lucernu a hrnek s čajem a vydala jsem se do sklepení. Přesně jak jsem čekala byly všude po obvodu místnosti opřené obrazy různých velikostí, ty menší byly naskládané v bednách. Přisedla jsem si k jedné z beden a začala z ní vytahovat obraz po obraze a usrkávala jsem u toho čaj. Dostala jsem se až k obrazu muže v loveckém oblečení který jako by vypadl z oka princi. Udivilo mě to chvíli jsem otáčela obraz v rukách. Z rozjímání mě vytrhlo až silné zabušení na dveře. Zbrkle jsem se postavila zpátky na nohy a nechtíc jsem u toho vylila čaj. Nechala jsem to být a pospíchala jsem ke dveřím s domněním že to je určitě máma. Odendala jsem závoru, a otevřela dveře. Nikdo za nimi nebyl. Vyšla jsem tedy před dům a rozhlížela se na všechny stran. "Halo?" Nikdo neodpovídal, prázdnost ulic mi napověděla že je sobotní dopoledne. Rozrušeně jsem dveře zase zavřela. Při zavírání dveří jsem si všimla kousku pergamenu kterého průvan zavál dovnitř. Že by tu mámě někdo nechal vzkaz? Uhladila jsem pergamen, a ze slov které na něm byly kostrbatým písmem napsané se mi zvedl žaludek. Buď dnes při západu slunce u východního vstupu do krysí díry. Hrůza mi zatemnila oči.

Kapitola III.

22. října 2014 v 23:50 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Část I.
Den Elisininy oslavy je tu. Nepřiznala bych to, ale nemohla jsem dospat. Ještě ani nesvítalo když jsem si na kamínkách vařila vodu na čaj. Portrét Elis byl hotový, byl tak krásný, mámě se dokonce povedla zachytit ta jiskra v oku která dělá člověka člověkem. Jako by byl živý. Ještě jednou jsem si pročetla harmonogram, oslava začíná, v podvečer, ale mi tam máme být už odpoledne. Netrpělivě jsem dopila čaj a snědla snídani a vyběhla jsem zpátky do pokoje abych si mohla připravit věci. Byla jsem plná zvědavosti a nedočkání. Pečlivě jsem si na sobě uhlazovala svoje bavlněné šaty, které mi s nemilým zjištěním až moc obepínaly postavu. Nedalo se nic dělat jiné jsem neměla. Ještě chvíli jsem koukala do zrcadla a přemýšlela jak bych si měla svázat vlasy. Nakonec jsem je nechala v copu. Šla jsem vzbudit mámu do její ložnice. Už stála u stolu a popíjela čaj, přitom si četla harmonogram. Slyšela mě přicházet po schodech a vzhlédla ke mě.
"Moc ti to sluší." A pyšně se na mě usmála. Přišla ke mě a začala mi rozplétat cop, vlasy co mi spadly do obličeje sepnula sponou. Šla jsem si do pokoje ještě pro náušnice. Cestou jsem se podívala ještě do zrcadla. Koukala na mě docela jiná dívka, jindy bledá tvář teď hořela ruměncem nadšení, vlasy mi teď v jemných vlnkách rámovaly obličej, a oči zářily jako prozářené sluncem. Když jsem sešla do haly máma už byla také převlečená. Zůstala jsem němě zírat. V jejích nádherných šatech v barvě smaragdů rozzářila místnost, byla jako šperk, sama sobě ozdobou. Balila zrovna obraz do plátýnka, aby se cestou nepoškodil.
"Mami to je nádhera, ani jsem nevěděla že nějaké takové šaty máš!" Pohladila jsem látku její sukně.
"Tvůj otec je měl moc rád, říkal že mu připomínají domov." Usmála se nad svojí vzpomínkou. Usmála jsem se taky, nad svojí představou jak jí to říká.
Čas ubíhal rychleji než bych čekala. Ozvalo se zaklepání, šla jsem otevřít. Byl to kočí který nás měl dovézt i s obrazem na oslavu. Byla jsem ráda že můžu sedět v kočáře, nedočkáním a teď i s narůstající nervozitou se mi klepala kolena. Máma vypadala naprosto klidně, dívala se před sebe a usmívala se. Já se rozhlížela na všechny strany, kočár byl krytý koženou plachtou, ale ani ta mě nezastavila abych sledovala obličeje lidí kteří se zaujetím sledovaly kočár. Cesta se zdála být nekonečná. Snažila jsem se krátit čas uhlazováním neviditelných záhybů na šatech a namotáváním si pramínků na prst.
"Už jsme tady." Řekl kočí a s trhnutím zastavil koně. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. Lehce jsem zavrávorala. U královské brány do paláce zdobené výjevy chrabrých rytířů bojujících s různými příšerami, stála královská stráž. Způsobně jsem ukázali pozvánku, a na pokyn strážců prošly na nádvoří. Nečekala jsem že se bude oslava konat venku. Trochu mě to zklamalo, a udivilo venku bylo chladno a vlhko.
Za královskou hradbou to vypadalo úplně jinak než jsem si představovala. Všude se rozpínala zeleň až na malý plácek před hradem který byl vydlážděný. Rozhlížela jsem se po nádvoří které po stranách přecházelo do krásných zahrad, a musela uznat že i když je oslava venku nic neztratila na své pompéznosti. Královský altán zdobený girlandami a královským erbem pod kterým byl umístěné dřevěné bohatě zdobené křeslo pro krále a královnu a jejich dvě královské děti princeznu Elis a jejího staršího bratra prince Sebastiana následníka trůnu. Všude pobíhalo plno lidí, v chaotické davu nás vyhledal vysoký a štíhlý muž s orlím nosem, představil se jako Vivald hlavní iniciátor oslavy. Odvedl si mámu i s obrazem do bočního altánu. Máma mi ještě stačila říct že se mám bavit, a byla fuč i s Vivaldem. Nevím jak jsem se měla bavit ve zmatkujícím davu, tak jsem se snažila být něčím nápomocná, přidala jsem se ke skupině která rozmisťovala lavice po zahradě.
"Na pomocníka máte nějak moc hezké šaty." Ozval se něčí hlas který držel lavici těsně zamnou. Byl to nejspíš někdo kdo pracoval u koní, alespoň to by vysvětlovalo jeho zápach.
"Nechtěla jsem tu jen tak stát." Vypravila jsem ze sebe a pokusila se o úsměv. Dál jsem si hleděla toho aby mi lavice nevyklouzla z prstů.
"To byla vaše matka ta zrzka v zelených šatech?" Podkoní se nenechal lehko odbýt. Obrátila jsem oči v sloup a odsekla souhlas. Všechny lavice už byly na svých místech. Už se pomalu stmívalo. Šla jsem si tedy sednout na jednu z lavic a čekala co se bude dít, dav se pomalu uklidňoval a pracovníky a organizátory pomalu vystřídaly hosté. Žádného z těch lidí jsem neznala, ale museli být z okolních panství. Nově příchozí hosté se družily do skupinek a sluhové začali přinášet víno v křišťálových pohárcích, divila jsem se jak je možné že nic nerozlijí. Měli na táccích třeba deset pohárků. Se setměním začali sluhové zapalovat louče, musela jich být stovka aby osvětlila tak velký prostor. Litovala jsem že jsem si nevzala teplý plášť, nebo alespoň punčochy. Pohledem jsem se po stolech s bohatě naloženým občerstvením, hledala jsem svařené víno. Cestou za svařeným vínem jsem narazila na malé koláčky zdobené krémem, labužnicky jsem se do jednoho zakousla a vychutnávala tu ovocno- oříškovou chuť, když v tom do mě ze zadu někdo strčil, otočila jsem se výhružným pohledem a nosem od krému a už jsem chtěla začít lamentovat, v tom samém okamžiku jsem si uvědomila že je to princezna, poznala jsem ji podle mámina obrazu,spiklenecky se na mě usmála.
"Taky je ráda jím způsobem jako vy, můžu se po nich utlouct." a rozkošnicky si vzala koláček a strčila si ho do pusy jako já, taky jí zůstal krém na nose, musela jsem se smát. Smáli jsme se obě. Přiběhla k ní malá buclatá dáma načepýřená ve všech těch barevných látkách co dělali její šaty, jako papoušek a odvedla si princeznu na stupínek do altánu. Máma na mě zamávala z altánu vedle. Došla jsem do altánu, všude byly papíry a Vivald šíleně gestikuloval rukama a rozdával příkazy. Obraz už byl ve zlatem zdobeném rámu.
"Tak co holčičko bavila ses?" A pomáhala srovnávat papíry.
"Pomáhala jsem nosit lavice. Viděla jsem Elis."
"Princeznu Elis." Opravila mě máma a dál se věnovala papírům.
"Potřebuji aby jsi tohle odnesla princeznině vychovatelce, je to taková silnější dáma v barevných šatech." A strčila mi do ruky obálku. Koukala jsem že do královského frmolu dokonale zapadla. Šla jsem tedy do královského altánu najít princezninu vychovatelku. Odhrnula jsem plachtu, byla těžká musela jsem se skrčit abych prošla tím co jsem dokázala zvednout. Zvedla jsem oči a ztuhla jsem, přímo přede mnou stál dědic trůnu. Nemusela jsem ho znát, abych ho poznala, princ Sebastian seděl v dřevěném křesle a něco si vyprávěl se strážným který se tomu divoce smál až se polil vínem. Princ měl stejně blon vlasy jako jeho sestra, dlouhé na ramena je měl hladce sčesané dozadu. Stejně bystré modré oči, tvář měl ostře řezanou. Zmocnil se mě šílený pocit. Nedokázala bych jeho tvář popsat. Vypadal jako anděl. Teprve teď si mě všimnul.
"Potřebujete něco?" Teď se na mě zvědavě koukal i strážný. Nechtěla jsem mluvit, věděla jsem že bych začala koktat. Tak jsem je natáhla ruku s obálkou. Opatrně si jí ode mě převzal. Přečetl si to a souhlasně přikývnul.
"Já to Margaret předám." Skoro jsem z altánu utekla. Vzala jsem si víno z podnosu a jedním lokem ho vypila. V ten samí okamžik zazněl buben ohlašující příchod krále. Mámu jsem nikde neviděla tak jsem si stoupla do davu který stál před stupínkem. Davem se začal ozývat potlesk a v průvodu stráží jsem zahlédla krále. Tyčil se mezi všemi svou mohutností, ale ne tou z mnoha svátečních pochutin, ale tou která třímá těžký obouruční meč a zlehka jako pírkem s ním mává na bojišti. Vedle něj se nesla královna, s pýchou a přísností která stahovala její jinak krásný a vznešený obličej do podivné grimasy, v krásných šatech labutí barvy všívané zlatou nití a sladěnými šperky ze zlata a drahých kamenů, byla nepřehlédnutelná. Po tom co se dav na pokynutí královny, alespoň trochu ztišil pronesl král uvítací řeč. Na stupínek přišla i princezna s princem. Při pohledu na něj se mi stáhnul žaludek. Po uvítací řeči kdy každý s královské rodiny řekl pár vět na počest princezny dal král pokyn k zábavě. Hudba začala hrát a hosté se s halekáním přesunuli na taneční parket. S harmonogramu jsem si pamatovala že slavnostní předávání darů bude krátce před půlnocí. Musela jsem uznat že se tedy umí bavit. Sáhla jsem po dalším víně. Příjemně mě hřálo.
"Proč jste neřekla že jste Emiliina dcera?" Otočila jsem se po hlasu. Po zádech mi přejelo mrazení. Stál přede mnou princ a upíjel ze svého poháru.
"Vaše matka je dnes jeden z vážených hostů, i když tedy raději než s příslušníky královské rodiny tráví, pomáhám s organizací. Pro vás by se, ale v altánu také našlo místo, a nemusela by jste mrznout venku." Jazyk jsem měla příšerně zauzlovaný, ale něco jsem promluvit musela, nechtěla jsem aby si myslel že jsem němá, nebo neslušná.
"Děkuji, ale já jsem raději venku." A v tom mi došla strašná věc, a rychle jsem ještě vystřihla pukrle.
"Koukám že nelibost ke členům rodiny jste zdědila po ní." Zasmál se a popostrčil mě směrem k tančícím dvojicím. S hrůzou jsem se vzepjala na patách, neuměla jsem tančit, a už vůbec jsem nechtěla aby to právě on zjistil.
"Měla jsem příliš vína, určitě bych ty kroky zkazila." Stiskla jsem pevně pohárek.
"No, jak myslíte." A s těmito slovy se ztratil v davu.



Kapitola II.

22. října 2014 v 21:47 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Probudila jsem se s trhnutím ve svojí posteli, to poznání mě vylekalo byla jsem si jistá že jsem usnula ve výklenku parapetu. Nikdy se mi ještě nestalo abych usnula přes den, a ještě k tomu spala až do druhého dne. Rychle jsem přes sebe přehodila šaty a seběhla ze schodů. Máma zase seděla před stojanem a něco načrtávala na plátno.
"Dobré ráno Liliano." Zmateně jsem pobíhala po hale a ani jsem neodpověděla na pozdrav.
"Hledáš něco?" Máma se odvrátila od plátna a se zájmem v jejích smaragdových očích mě pozorovala. Nevěděla jsem co přesně hledám, jen jsem měla pocit že mi něco chybí. Uklidnila jsem se a posadila se ke stolu. Máma mezitím vstala a nalila mi meduňkový čaj. Pomalu jsem usrkávala abych se neopařila. Máma se s potutelným úsměvem vrátila zpět k roz malovanému obrazu. Měla jsem zvláštní pocit. Otočila jsem se na židli i s hrnkem směrem k mámě. Snažila jsem se zachytit co vlastně maluje. Vypadalo to jako nějaká mýtina v lese.
"To je další obraz na přání?" Snažila jsem se aby to nevyznělo zvídavě. Pozorovala jsem máminy plynulé tahy štětcem po plátně. Máma mlčela, pochopila jsem že se soustředí. Dopila jsem čaj a hrnek položila do lavoru. Stoupla jsem si přímo za mámu a sledovala jak se snaží zachytit něčí tvář, to co jsem považovala za mýtinu byly zelené šaty.
"Kdo to je?" Teď už byl v mém hlase zájem velmi znát. Snažila jsem se z načrtaných obrysů poznat kdo by to mohl být.
"Králova dcera." Prohodila jakoby mimochodem. Oči mi málem vypadli z důlků.
"Ona si od tebe přeje portrét?" Znělo to až moc udiveně. Vlastně mě to nemělo udivovat. Máma malovala portréty pro většinu lidí z města, ale nikdy by mě nenapadlo že by se její obraz dostal až na královský dvůr.
"Nechce ho přímo ona, ale její otec. Je to dárek k jejím narozeninám." Kývala jsem z otevřenou pusou, ale stále jsem nechápala jak je to možné. Teď už jsem jí začala v obraze poznávat. Blond lokny, nebesky modré oči, malý nosík, celkově na obraze vypadala dospělejší. Ve skutečnosti jsem jí viděla jen jednou na slavnosti padlých. Byla ještě dítě, stejně jako já. Máma si dávala zálež aby vystihla každou její pihu a důlek ve tvářích. Byla krásná, za to já s rovnými hnědými vlasy zapletenými do copu, a s očima v barvě oříšků jsem si proti ní připadala nevýrazná. Vlastně to bylo slovo které mě dokonale vystihovalo, v davu jsem prostě byla jen další člověk, a připadalo mi že každý kdo je vedle mě má něco čím může zaujmout. A vedle někoho jako je moje máma člověk vyniká jen těžko, její ryšavé kudrny, zelené oči s jiskrou, ladné pohyby, a hlavně její umění zachytit vše na obraz ještě krásnější než to vypadá ve skutečnosti.
Vstala a došla k poličce s knihami, vytáhla z jedné knihy obálku a podala mi ji. Rozlomila jsem pečeť se znakem královského rodu a vyndala složený pergamen. Sedla jsem si na židli a pergamen uhladila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a překvapením jsem vydechla. Královská rodina Mornotů zve mojí mámu a její dceru (mě), na narozeniny jeho dcery Elis. V dopise pak byl zvlášť odstavec o harmonogramu slavnostního předání obrazu.
"Mi půjdeme na oslavu do královského paláce?" Nevěřícně jsem třeštila oči na dopis. O královském dvoře jsem neměla velké mínění, ale dostat se tam a vidět vše na vlastní oči, to bylo něco naprosto jiného. Máma se vrátila zpět k obrazu Elis.
"Myslím že by to nebyl dobrý nápad. Ten obraz pošlu po poslovy." Veškeré nadšení bylo pryč, zklamaně jsem se odebrala ke stolu.
"Co když se ten obraz cestou zničí?" Zkusila jsem jí přemluvit. Svitla ve mě jiskřička naděje.
"Nebo co když se něco stane a obraz se nedoručí? Měla by jsi ostudu. A jak vůbec vysvětlíš svojí nepřítomnost hm?" Moje dotírání ji nechávalo klidnou, dál se věnovala obrazu. Nevím proč mě to tak vytočilo, možná proto že jsem v tom viděla šanci na mámin úspěch, a také šanci jak se dostat tam kam jen tak někdo nevkročí.
"Proč ti tak záleží na tom aby jsme tam šli, myslela jsem že se o královský dvůr nezajímáš." Nevěděla jsem co na to odpovědět, tak jsem mlčela. Přišla ke mě a odhrnula mi cop z ramene. Položila jsem si hlavu na její hruď.
"Chtěla jsem aby všichni viděli kdo ten obraz maloval, aby viděli tebe, a navíc moc jsem chtěla vidět jak to tam vypadá."
Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Lili jestli ti na tom tak záleží, tak tam půjdeme." Štěstím jsem ji pevně objala a vyběhla schody do svého pokoje, klekla jsem si k dřevěné truhle kterou jsem dostala minulý rok k sedmnáctým narozeninám. Byla ručně malovaná. Otevřela jsem její víko a začala si urovnávat věci, které jsem v ní měla schované. Pár knih, pergameny, tuže, mámin obraz tančící víly na louce a sváteční šaty z jemné barvené vlny, fialové s černou výšivkou. Byly to jediné sváteční šaty které jsem měla. Vyndala jsem je a položila na postel. Ta oslava je už zítra. Seběhla jsem zpátky dolů abych nachystala oběd, máma se zase věnovala obrazu. Po obědě mě máma zavedla do její ložnice. Byla to malá místnůstka hned u haly byla tam jen postel a truhla a spousta pláten. Vytáhla z truhly malou dřevěnou krabičku. Chtěla jsem ti to dát až k narozeninám, ale myslím že se nic nestane když je dostaneš o měsíc dřív. Převzala jsem s posvátnou úctou krabičku a podívala se do ní. Úžasem jsem oněměla uvnitř byly stejně tak krásné vyřezávané náušnice ve tvaru růží, přesně takové jako byla ta spona.
"Budou se ti hodit na tu oslavu." Usmála se na mě. Poděkovala jsem jí a prohlížela si tu mistrovskou práci, každá růže byla vyřezaná s takovou pečlivostí, každý okvětní plátek.
"Byl to dárek od tvého otce. Měla jsem ti je dát k osmnáctým narozeninám."
"Moc děkuji, jsou nádherné." Odnesla jsem si je nahoru a položila na stolek vedle vyřezávané spony. Zapálila jsem svíčku a prohlížela si je, obracela je v prstech a cítila teplo které ze dřeva sálalo, a přemýšlela o rukách jež je stvořily, jaký asi můj otec byl. Žila jsem v domnění že špatný když od nás odešel, ale nikdy jsem nepřemýšlela proč. Nechtěla jsem se mámy vyptávat, nechtěla jsem pokazit to co by zbytečné otázky mezi námi zkazily. Vyndala jsem z truhly knihu Doteky zimy a ponořila se do příběhu jenž nesl popsaný pergamen.

Kapitola I.

22. října 2014 v 19:47 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Procházím trhem, a hledám stánek s rybami. K zemi se snáší jemné mrholení, přitáhnu si plášť těsněji k tělu. Nad městem se vznáší mlha, přichází podzim. Od té doby co máma prodala první obraz uběhlo už spoustu času. Od té doby nemá chvilku času. Teď je nakupování a udržování pořádku v našem malém Podhradním domku moje starost. Nevadí mi to, stejně nemám co na práci. Mámy talent jsem nezdědila. Nemám vlastně talent na nic. Neumím malovat, vyšívat, ani zpívat jako dívky v mém věku. Mojí starostí je aby byl na stole teplý oběd a máma měla plátna a barvy na malování. Žijeme s mojí mamkou skromný život. Podhradí je spleť uliček lemovanými malými domky nalepenými na hradní zdi, je to slušná oblast s trhem, kostelem Svaté Brigit a malým náměstíčkem. Moje práce spočívá v tom že chodím každou středu a sobotu na trh prodávat matčiny obrazy, a každý čtvrtek kdy je rybí trh kupuji u pana Anderse čerstvé ryby. Pan Anders je milý baculatý pán vyvolávající svým zvonivým hlasem dnešní čerstvé úlovky. Jestli chcete opravdu dobré a levné ryby, pan Anders je má. Dnes se ale zdál jindy velmi výřečný pan Anders zamlklý. Vypadalo to, že nemá starosti s tím aby dnes něco prodal. Čelo mu zvrásnily vrásky a oči měl potemnělé, v ruce držel sekáček na ryby.
"Dobrý den, děje se něco pane Andersi?" Přistoupila jsem k němu blíž abych viděla do jeho očí. Mlčel. Vybrala jsem rybu a položila mu ji na váhu. Beze slov mi rybu zabalil a podal mi ji. Do natažené dlaně jsem mu vtiskla měděnou minci. Nevypadalo to že začne mluvit, tak jsem se slovy díků otočila na patě.
"Chytili ho" Pronesl se vzlykem pan Anders. Chvilku mi trvalo než mi došlo co se stalo. Dotkla jsem se jeho ruky.
"Je mi to líto." A s těmito slovy jsem se otočila a spěchala domů. Na rukou mi naskočila husina. Pan Anders měl syna, byl asi v mém věku. Před časem jsem zaslechla mámu jak se o něm baví se sousedkou, byl to hodný kluk, ale po tom co začal chodit do Krysí díry se změnil. Podhradím se šuškalo že se přátelí s nějakou elfkou. Byla jen otázka času než se to dozví velitel královské stráže. Tento čin je po celém království velezradou, a za tu se platí cena nejvyšší. Smrt.
S myšlenkou na krysí díru a Andersova syna jsem se otřásla. Bylo to hrozné místo, jako město pod městem. Spleť nepoužívaných kanalizací a chodeb které se za pomoci jejích obyvatel, lidí bez domova, nemocných, uprchlíků a exilových elfů změnila na svět kde nevládnou žádná pravidla a člověk tam může celkem rychle přijít k úhoně. Oficiálně mají elfové vstup do města zakázán, ale tento zákon se dá lehce obejít, pod východním vstupem do města je ve skále díra vedoucí do Krysí díry. Tam už se snadno ztratí a nikdo se nestará že vlastně žijí ve městě, tedy spíš pod městem. Vzhledem k tomu že ve městě hlídají četné královské hlídky nikdo z obyvatel Krysí díry se neodvažuje dostat na povrch, a těch málo co to udělá skončí v žaláři, nebo hůř na šibenici.
Už jsem skoro doma, mrholení se změnilo na silný déšť, akorát včas na to udělat si čaj. Máma už na mě čekala, nebo spíš na oběd. Máma sedí jako vždy v hlavní místnosti před malířským stojanem a hledí někam do prázdna. Říká že takhle čerpá inspiraci. Nevím co jí inspiruje na staré oprýskané zdi. Položila jsem rybu na stůl, a šla jsem jí obejmout kolem ramen.
"Mami mluvila jsem s panem Andersem a..." Nestačila jsem doříct větu, máma se otočila a položila si hlavu na moje rameno.
"Já vím dítě, byl to hodný chlapec" A přitiskla se ke mě ještě silněji, jako by ona nesla tu tíhu ze ztráty svého dítěte. Při takovýhle chvílích mám pocit že jsme na světě jenom mi dvě, jenom mi dvě proti celému světu.
Někdy mi otec opravdu chybí, někdo kdo by nad námi držel ochranou ruku, i když je pro mě otec jen prázdné slovo, odešel když jsem byla malá, nic o něm nevím. Máma o něm mluvit nechce. Jediná památka kterou na něj mám je dřevěná vyřezávaná spona kterou mi dala máma. Byl to její zásnubní dar.
"Kdyby jen král nebyl tak umíněný mohly by s námi žít elfové tady nahoře, jsou to slušní tvorové, když jim dáme šanci." Prudce jsem se od ní odtáhla, až zalapala po dechu.
"Mami! Jak tohle vůbec můžeš říct. Po tom všem, po válce, po přivlastnění lesa elfama a po těch dalších věcech které se dopustily na nevinných lidech." Odešla jsem k pultíku abych připravila rybu, máma se zase otočila zpět ke svému plátnu.
"Nebyli to jen elfové kdo vedl válku, na to nezapomínej dítě."
Nevěděla jsem jací doopravdy jsou, Luonští elfové žijí skrytě před zraky lidí v Hýbajících lesích okolo hranic. Říká se že uloví a uštvou každého člověka který se jen odváží přijít do lesa. Proto je málo místních dřevorubců a dřevo je tak drahé. Elfové žijí v kmenech které mají vlastní pravidla podle toho kdo jej vede. Všechny elfy ale spojuje vytrvalost a láska k přírodě. Při tom co jsem porcovala rybu jsem si vybavovala všechny historky co se povídaly po městě a po hospodách o tom jak král sjednotil celé království od Železné země obývané trpaslíkama až po Kamenné pustiny které byly domovem skřetů a jejich otroků zlobrů. Od toho dne se směl král nazývat míro tvůrcem, ale mír s elfy se mu ujednat nepodařilo. Po obědě jsem si sedla na parapet okna a začala listovat knihou Dějiny kamenných měst, našla jsem tu knížku za měďák na trhu vypráví o historii skřetích měst, nechutné a nudné. Skřeti mají svá území rozlehlá na kamenité pustině, jediná surovina je tu kámen a tak mají celá města vystavená z kamenů, jsou to odporné nerovné stavby. Je známo že v kamenných pustinách funguje otroctví jako takové, naštěstí jsou kamenné pustiny daleko za hranicemi království. Pro své kamenné stavby využívají zlobry, odporné rohaté a slizké kreatury, skřeti si zlobry zotročují už tisíce let. Nikdo nechápe proč. Zlobři jsou obrovská stvoření dost silná na to aby zvedala těžká kamení, ale i na to aby rozmáčkla skřeta. Pozorně jsem si prohlédla obrázek válečného zlobra, a doufala že ten mír mezi skřety vydrží ještě déle než jen pár let. Knížka mě nakonec přivedla do říše snů. Šedivých a neurčitých.