Navštivte mě na nové adrese

Živá voda

24. června 2015 v 12:38 | Maia Lee |  Autorka
Po hodně dlouhé pauze jsem zase zpátky a v plné síle, čerpala jsem inspiraci a chuť zase psát. Ne že by mě přešla, ale když něco člověk nedělá srdcem lidé to cítí a kvalita toho prostředku kdy přes něco komunikuji(v mém případě přes příběhy) klesá. Naštěstí jsem si za tu dobu zkusila plno dalších věcí a projektů. Nemohu tedy říct že bych se nějak flákala, ale psaní bylo upozaděno. Mezitím jsem také založila Foto Zápisník, jelikož hodně cestuji a fotografování je další z mých koníčků můžete vstoupit zde http://zapisnik.vesele.info/
Dále jsem chtěla dát webu nový kabátek, jako symbol změny kterou jsem si prošla:-)
Jedna z moc hezkých novinek je přírůstek do naší potkaní rodiny a tím je LMG´s Zuli. Je to úplný mazlítko a chovatelka je úžasná bytost, tímto jí chci složit poklonu za to jakou péči svým odchovancům dává.
Nevím jestli někdo z Vás potkany chová taky a bude rozumět, ale jinak pro zajímavost je to Dumbo, Rex, Ruský stříbrný aguti mismarked berkshire....Uuuuf jednoduše ovečka skřížená se slonem s dost zajímavou barvou a flíčkama na břiše:-D

Další zajímavá věc co se mi stala, nebo spíš kde jsem byla, je Historická bitva Libušín 2015 sponzorovaná WARHORSE Studiem, kdo by nevěděl WARHORSE Studio hry (Mafie a nově na to se moc těším Kingdome Come Deliverance)
Atmosféra byla opravdu úžasná, přes historické trhy po finální bitvu kdy jsem opravdu jenom valila oči. Celkově jsem byla prostě ve svém živlu, v tu dobu jsem, ale ještě neměli auto takže jsme byly závislý na spojích což mě mrzí, protože jsem museli odjet docela brzy. Další smůlou je že na počítači kde jsem měla všechny fotky vyhořela grafická karta takže je v opravně tak alespoň přidám fotku z oficiálních stránek a doufám že se tam s některými v roce 2016 uvidím:-)

Ostatní výlety a místa kde jsem byla můžete okouknout na druhém foto webu. Fotky tedy přidám až po návratu počítače domů, kde mu snad udělám i Welcome party..

Na další zajímavosti a příběhy se můžete těšit velmi brzy.

Doufám že se nám tedy Všem bude v roce 2015 dařit:-) (Teď to vypadá že mi začíná nový rok v létě:-D)
 

Novinky/Připravuje se

22. listopadu 2014 v 14:19 | Maia Lee |  Autorka
Chtěla bych informovat ohledně novinek co se kolem mě a psaní dějí. Jelikož jsem si posledních pár dní oběhala věci co se týče mé nové práce, měla jsem poměrně málo času informovat co se děje dál.
Mám pro Vás rozepsané další dva jedno článkové příběhy, a teď to hlavní dokončuji práce na druhé části Liliany která vyjde ve formě již druhého e-booku, s tím že do vydání nebudu již dál zveřejňovat co se v Lilianě děje. Je to připraveno formou překvapení. Datum vydání druhé části je 24. prosince :-), takže takový malý dárek všem mým věrným čtenářům.
E-book bude jako první část zdarma. Objednat si jej můžete buď kontaktováním mě přes zprávu autorovi, nebo na email lilianavekdraku@seznam. Do té doby mám připravenou ještě malou interakci pro všechny co mají rádi malování.
Psát zatím budu zmíněné jedno článkové příběhy nebo drabble a ostatní články které můžete najít pod rubrikou autorka (různé názory a pocity na různá téma)
Ještě chci poděkovat všem kteří mě v mém psaní podporují a Liliana je baví:-).


Kapitola XI.

7. listopadu 2014 v 14:06 | Maia Lee |  Liliana, věk draků Část II.
Otevřela jsem oči, chladná zem mě studila do zad, oči si nemohly zvyknout na to šero. Čpavý zápach byl cítit po celé cele. Jak dlouho už jsme tady? Řekla bych že pár dní. Od té doby co jsme byly s Corym vězněni se dny dali odpočítávat podle toho kdy nám stráže přinesly jídlo a vodu. I tak jsem měla rty popraskané od nedostatku vody. Hlavou se mi honil sen který se mi zdál pokaždé když jsem zavřela oči. Byla jsem si jistá že je moje máma naživu. Jen jsem nevěděla kde jí hledat. Navíc mi dělalo starosti že se nikdo neukázal, nikdo mě nepřivedl k výslechu.
"Nezjevil se ti tu tvůj předek aby nám řekl jak se odsud dostat?" Šťouchla jsem do jeho svěšeného ramene.
"Zjevuje se jen jednou, mě už se zjevil." Čekala jsem že začne vyprávět, ale nezačal opřel si hlavu o kamennou zeď cely.
"No a co ti tedy ukázal?" Odvrátil hlavu a hrál si se šňůrkou od přívěšku.
"Ukázal mi tebe." Jeho slova mi v hlavě zněla jako ozvěna, která přecházela v hluboké dunění. Cory mě chytil za paži, to dunění vycházelo zvenčí. U cel propukla panika stráže, slyšela jsem jak přes sebe stráže hulákají, a postupně všichni opouštějí svá místa. Natáhla jsem se na špičky, abych viděla přes malé zamřížované okénko co se venku děje. Podlomila se mi kolena. Cory se natáhl aby mě zachytil a sám se podíval ven. Celá severní věž hradu byla zničená jako by byla postavena z karet. Ozývali se další a další rány, lidé křičely a i přes všechnu vřavu byl slyšet velitel stráží jak pokřikuje na své muže rozkaz za rozkazem. Hlavou mi problesklo jediné. Válka. Mýlila jsem se a z mé nevědomosti jsem byla násilně vytržena.
"Pro všechny bohy, běž od toho okna!" Strhl mě na stranu, až jsem si odřela ruku a kamennou podlahu cely. Koutkem oka jsem zahlédla jakousi šedivo-stříbrnou věc. Pak jsem ucítila teplo a ve vedlejší cele se propadl celý strop. Začala jsem panikařit chytla jsem ze všech sil mříže a třásla s nimi. Všimla jsem si že u hlavních dveří stále stojí jeden strážný a hází si do vaku všechny zbraně.
Haló, prosím, tady, můžete nám otevřít?!" Nevnímal mě bezmyšlenkovitě dál házel meče a palcáty do vaku, pak se sebral a utekl. Zoufale jsem si opřela čelo o mříže. Cory mezitím zkoušel vyrobit paklíč ze spon co měl na plášti.
"Co budeme dělat?! Ten strop na nás za chvilku spadne." Hlavní dveře se rozrazily a vstoupila postava v plášti s kápí. Ustoupila jsem od mříží. Otevřel nám dveře od cely a kápy si sundal. Byl to Sebastian. Udělala jsem ještě jeden krok zpět.
"Říkala jsem vám že nic nevím." Ustoupil od vchodu z cely.
"Na tom teď nezáleží. Běžte!" Když jsem procházela z cely okolo něj chytil mě za paži.
"Liliano, ať to udělal kdokoliv, vím že to dokážeš zastavit. Zastav to." Polkla jsem.
"Já to ale nedokážu, nevím jak to mám zastavit, nevím co se děje. Kde jsou ostatní. Král a..." Sebastiánův výraz potemněl.
"Král je mrtvý, moje matka odjela se sestrou na daleký venkov. Estel vám nicméně nachystala koně. Čekají na vás u severní brány."
Vyběhli jsme z cel. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Půlka hradu byla zbořená a spálená. Nedokázala jsem si představit jaká žár by dokázal roztavit kámen. Všude bylo slyšet naříkání. Zastavila jsem se a rozhlížela se kolem sebe . Cory mě vzal za ruku a táhl mě dál.
"Nezastavuj." Soustředila jsem se na jeho slova a zavřela oči, nechtěla jsem vidět co se stalo, možná že když je nechám zavřené a otevřu je znovu všechno bude jako dřív. Nebylo. Koně čekaly přesně na místě kde Sebastian řekl. Sebastian mi pomohl do sedla, i když jsem si s hrůzou uvědomila že jsem na koni nikdy nejela. Otočil se ke Corymu.
"Tohle je myslím tvoje." A z pot kápě vytáhl Coryho obouruční meč.
"Dej na ní pozor elfe." Cory přikývl hlavou na znamení souhlasu a možná i díků. Vyšvihl se do sedla. Sebastian se otočil na patě.
"Kam jdeš ty?" Nejistě jsem se zavrtěla v sedle.
"Bránit svůj lid." A s těmito slovy odešel.
V tom se na obloze objevil velký stín. Byl to drak, přistál na skořepině která zbyla z východní hradby.
"Dělej jeď" Slyšela jsem jak na mě Cory volá, ale já stále koukala na to ohromné stříbro šedé tělo a dlouhý krk s mohutnou hlavou. Můj kůň byl naštěstí rozumnější než já a jal se následovat svého druha. Trhnutí mě probralo z transu, křečovitě jsem se chytla sedla. Cory svého koně pobídnul do trysku, můj kůň se vydal tryskem za ním. Studený vítr mě štípal v očích. Jely jsme dál po královské cestě. Kopyta mlaskala na vlhké hlíně a klouzala se po mokrém listí. Otočila jsem hlavu směrem k městu a viděla jak drak pálí plameny poslední zbytky věže. Otřásla mnou hrůza. Otočila jsem se zpátky abych viděla že Cory svého koně vede směrem k lesu. Vítr mi od úst kradl slova a volání. Neuměla jsem koně ovládat a tak jsem se nechala jen slepě a oddaně vést. Začalo mrholit. To už jsme, ale dávno jeli lesem a slyšeli šustění posledních listopadových listů. Kde si hlouběji v lese jsem slyšela houkání sovy. Neměla jsem sílu, položila jsem si hlavu na koňský krk a hladila jeho hřívu. Koně zvolnily tempo. Hustota stromů mi napověděla že jsme někde hluboko v lese. Stmívalo se, ale já už neviděla nic, jen tmu. V tom mi do hlavy vstoupil známí obrys. Měděná hříva, smaragdové šaty. Volala na mě nějaká slova, ale nerozuměla jsem jim. Přišla blíž a do dlaně mi vložila nějaká předmět. Otevřela jsem ruku a v ní byla dřevěná vyřezávaná spona s růžemi.
 


Překvapení, Liliana ve formě e-booku

3. listopadu 2014 v 22:36 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Jelikož nám skončila první část příběhu (nebojte se, jen jsem si příběh rozdělila na dvě části:-), psát se bude dál).
Mám pro Vás malé překvapení ve formě e-bookové podoby a to jak v PDF tak i verzi EPUB pro čtečky.

Jestli máte o e-book zájem stačí napsat do zpráv autorovi e-mail na který chcete e-book poslat a v jaké podobě.
E-book je zcela zdarma :-)



Profil

3. listopadu 2014 v 19:40 | Maia Lee |  Autorka

12.11. 1993
Michaela Akrmanová (Maia Lee)

Jelikož jsem chtěla udělat místečko kde bych se mohla trochu víc představit, aby čtenáři alespoň trochu pochopily pochody mého myšlení (to bude složité:-D) a psát o věcech které mám ráda, nebo mě zajímají. Rozdělila jsem si to na takové odstavce (úvahy) plus doplňující informace z blogového profilu.

Protože nechci psát moc soukromé věci, tak stočím řeč rovnou na své záliby. Už v profilu jsem psala že se mnou bydlí pes a tři potkani. Jelikož právě potkani (pes patří přítelovi) jsou nedílnou součástí mého každodenního života od čištění klece až vymýšlení různých kravin jak ty potvůrky zabavit, byla by chyba je tu nezmínit:-) Třeba zjistíte že právě to máme společné. V létě jsem si jela pro dvě krysí potvůrky Barnabáše a Bonifáce. Potkanomilci více o nich zde. A teď čerstvě na podzim naší partu obohatil krysáček Karlík.
Bonifác,Barnabáš a Karlík
Dále co k mé osobě neodmyslitelně patří je knížka, do profilu jsem nechtěla vypisovat autory protože jich je opravdu mnoho čtu různé žánry (nejraději fantasy), ale nepohrdnu ani detektivkou, jako malá jsem četla takové ty knížečky s romantickými příběhy myslím že byly od harlekýnu:-D(patřily mojí mamce, měla jich opravdu velkou sbírku) Jedno jméno bych mohla napsat a to je Danielle Steel četla jsem od ní asi sedm knížek proto mi její jméno utkvělo v paměti. Dále to byly knížky z "povinné četby" která u mě teda nebyla moc povinná brala jsem to jako obohacení své mozkové knihovny. Takže to jsou autoři jako Božena Němcová, Nikolajevič Tolstoj, Hemingway a další. Čím jsem byla starší tím se můj vkus začal stahovat do úzkého výběru žánrů a to bylo již zmiňované fantasy a různé "pohádky". To byl samozřejmě Tolkien, Paolini, Rowling a samozřejmě jsem obrovský obdivovatel George R. R. Martina, abych se přiznala ze seriálu jsem neviděla ani jeden díl, ale z knižní série jsem byla dlouhou dobu u vytržení. Jinak taková moje dětská srdcovka bylo Čarodění, Čaroklání a Čaroplutí od Molloye.

Jelikož je tento blog hlavně o mém psaní, nemá smysl více k tomuto koníčku něco psát stačí si mojí práci přečíst:-).
Dále je mojí zálibou malování a to různýma technikami a na různé téma.

Jako další bych mohla vyjmenovat fotografování, vaření, hudba, kempování, turistika, a snění. U té hudby bych se také na chviličku zastavila. K mému oblíbenému žánru patří jednoznačně už od útlého mládí metal a vážná hudba (mám ráda kontrasty) Z užšího výběru je to Nightwish, Metallica, Slipknot, Disturbed, Bach, Mozart a další. Ráda si poslechnu středověkou hudbu a pagan folk Faun, Omnia, Wardruna.

Dále bylo v profilu jídlo, no já jím vše co si uvařím, ale miluji špagety, pizzu a rajčata na všechny způsoby. Jsem opravdu velký milovník čaje. Zkouším všechny různé druhy, značky a nevím co ještě. Pěstuji si na čajík i svoje vlastní bylinky. A tím vlastně vyplouvá na povrch moje další záliba a to jsou kytky, ty bez THC vážení. Za každou cenu musím předhodit mojí sbírku orchidejí, teda spíš pidi sbírečku (mám totiž jenom tři). Ještě žijí takže se mohu zvát dobrým pěstitelem! Ne vážně před rokem mi uhynul dokonce i kaktus. A ještě k té posedlosti vytvářet různé sbírky tak mám všude na políčkách léčivé šutříky. Začalo to jedním hezkým ametystem k narozeninám a končila jsem s kapsami plnými různých kamenů ruzných barev a prázdnou peněženkou.

A k mé povaze napíšu jen to co jsem napsala do profilu o zbytku se přesvědčte sami:-)
Jsem stydlín a introvert, před lidmi které neznám, nerada se seznamuji a nerada o sobě mluvím, díky bohu za blog kde o sobě mohu alespoň napsat. Jinak kdo mě zná ví že jsem střeštiprdlo a vířím humorem, vždy ve špatnou dobu se špatným vtipem.

Kdyby jste měli jakékoliv otázky stačí je napsat do komentářů, ráda na ně odpovím (pokud nebudou perverzní, nebo utočit na moji osobu...:-D)

Kapitola X.

2. listopadu 2014 v 16:24 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Kdesi daleko v horách až za kamennou pustinou.

Otevřel své jantarové oči, bylo to jako věčný spánek, jako by ho právě někdo vytesal z kamene, slyšel volání. Tak nezaměnitelné, tak silně přitahující. Zkusil rozložit svá obrovská křídla, blána byla vrásčitá dlouhou dobou nepoužívání. Znovu zaslechl to volání teď už silnější. Natáhl svůj dlouhý krk. Slunce odráželo paprsky od jeho lesklých šupin. Zkusil se postavit na všechny čtyři. Na skalnatém plácku pod ním byl vyležený důlek do kamene. Jak dlouho spal, stovky, tisíce let? Volání nepřestávalo. V hrudi ucítil to známé hřání, teplo mu dál šplhalo až do nozder. Zkusil jen nepatrně trochu tepla dostat i ven. Z nozder mu unikla síra. Zkusil to znovu, napřímil krk, pootevřel tlamu plnou ostrých zubů a vydechl, vydechl oheň, bylo úžasné po tak dlouhé době zase cítit teplo proudící celým tělem. Popošel ke kraji útesu. A pak roztáhl křídla a jeho jantarové oči odráželi celý svět.


Nechápala jsem to. Zmateně jsem se rozhlížela po všech tvářích. Král zatřásl hlavou.
"Vypadá to že nic neví, je to jen ztráta času." Sebastian se rychle naklonil k otci.
"Dejme jí ještě šanci." Byla jsem naštvaná. Mluvily o mě jako bych tady nebyla. Princ ke mě natáhl ruku s něčím co vypadalo jako dřevěná zvonkohra.
"Víš co to je?" Neměla jsem nejmenší tušení. Zatřásla jsem užasle hlavou.
"Ale no tak ,nepamatuješ si že by jste to měli někdy doma? nepoužívala to tvoje máma?" Znovu jsem zatřásla hlavou.
"Sakra! Liliano tohle není žádná hra. Tvoje máma u sebe měla dračí vyvolávač." Židle na které jsem seděla byla čím dál tvrdší. Nutila mě abych se na židli různě kroutila.
"Nikdy jsem ten předmět neviděla!" Byla to pravda, a já byla opravdu ohromená že by u sebe moje máma měla něco takového. Král trhnul hlavou ke dveřím. Princezna Estel se na krále zamračila a vstala od stolu.
"Na tomhle se tedy podílet nebudu." Královna se jí snažila chytit za paži, ale Estel se vyvlíkla a zmizela za obrovskými dřevěnými dveřmi. Přála jsem si abych mohla zmizet za ní. Pár stráží na králův pokyn zmizelo také za dveřmi.
"Tohle ti možná rozváže jazyk." Chtělo se mi zvracet. Nechtěla jsem aby on nesl následky mého rozhodnutí. Do haly vstoupily stráže a mezi sebou táhly Coryho. Musela jsem jednat, byla jsem si jistá že takhle to přeci neskončí. Možná že když ho prostě z celého příběhu který jim povím vynechám. Bude to tak pro něj lepší. Král ho nechal přitáhnout přímo k mým nohám.
"Nevím kdo to je." Snažila jsem se mu nedívat do očí. Takhle nevinná lež stihla prasknout ještě dřív než jsem stačila vymyslet další plán.
"Chceš říct že se k vám domů vloupal. V tom případě ho nechám zabít hned za loupež a vniknutí do města." Sesypala jsem se na podlahu vedle něj.
"Dobře, řeknu vám vše co vím. Jen mu prosím nic neudělejte." Sebastian se na mě podíval s takovým odporem při kterém mě zamrazilo v zádech.
"Zklamala si mě Liliano." S těmito slovy odešel. Král nechal vykázat všechny z místnosti a sedl si přímo naproti mě.
"Láska je slabost. Nutí nás neustále se vracet v zad a dělat rozhodnutí kterých litujeme. Dám ti jeden den aby sis rozmyslela co nám řekneš. Jestli i přes to bude lhát. Nezbude nám než ti udělat pěkné místo nahoře u šibenic." Zhnuseně jsem se na něj zamračila.
"Odveďte ji." Stráž mě hrubě chytla paže a odtáhla mě směrem ke sklepení. Úplně dole byla vězeňská žalář. Znala jsem ji jen z vyprávění. Jeden ze strážců mě strčil do jedné z nich. Udělala jsem krok v zad a narazila na něco měkkého. Byl to Cory, seděl opřený o zeď.
"Vítej spoluvězni." Posunul se a udělal mi místo vedle sebe. Takhle začal můj nový život.

Kapitola IX.

2. listopadu 2014 v 14:56 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Zírala jsem na něj jako by byl zjevení.
"Lilianno? Měli jsme o vás strach řekl jsem to s tím vzkazem otci. Neprodleně mě poslal k vám, ale nebyla jste tu." Odkašlal si, zřejmě čekal že mu povím řádné vysvětlení.
"Měla by jste jít okamžitě s námi, máme pro vás připravený pokoj, a otec pro vás má nějaké zprávy." Byla jsem vyděšená. "Já, já si jen sbalím pár věcí." A zabouchla jsem mu před nosem. Co teď?
"Prostě tu zůstaň, napíšu mámě vzkaz o tobě kdyby se vrátila, je tu spoustu jídla na několik dní. Prosím hlavně nikam nechoď. Zítra se vrátím." Napsala vzkaz vysvětlující přítomnost elfa a vyjedenou spíž v našem domě. Vyběhla jsem do pokoje abych si zabalila pár věcí. Cory to zřejmě chápal pomohl mi s taškou dolů.
"Alespoň můžu prozkoumat ten tunel." Zdálo se že se těší.
"Ale no tak, chci taky vědět co tam je!" Našpulila jsem rty.
"Ty máš teď jiné povinnosti, nezapomeň na to že mohou vědět kde je tvoje matka." Zastyděla jsem se měl pravdu. Vydala jsem se tedy nejistě ke dveřím. Každý krok byl těžší a těžší. Pomalu jsem otevřela dveře. Pořád tam stál v obličeji trochu naštvaný výraz, ale když mě uviděl, bylo vidět že se mu značně ulevilo. Mlčky mi pomohl s věcmi do kočáru a vydali jsme se na cestu k ke královské bráně. Na náměstí se za námi zvědavě otáčeli lidé. Dneska jsem si, ale jejich pohled neužívala. Hlavu jsem měla sklopenou bála jsem se že by jen z pohledu dokázal vyčíst co všechno jsem stihla provést. Po očku jsem ho sledovala. Podíval se na mě, skoro až vyčítavě. Rychle jsem zase sklopila hlavu. Kočár prudce zabrzdil. Vylezla jsem neobratně ven. Někdo ze stráží odnášel mojí tašku. Sebastián se vydal rychlím krokem k hradu. Následovala jsem ho jako poslušný pejsek. To co přišlo potom jsem si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Uvítala mě ustaraná princezna, přísná tvář její matky královny a nešťastný výraz krále. Princezna mě beze slova uvedla do pokoje.
"Na to by jste se měla posadit Liliano." Najednou už princezna nevypadala tak dětsky, ale jako někdo kdo musí řešit neodkladné politické záležitosti, a nebo něčí rodinnou tragédii. Z nějakého důvodu usoudili že zrovna princezna je ta pravá osoba která by mi měla tuto událost sdělit. Posadila jsem se tedy, ale kolena jsem měla tak stuhlá že to šlo ztěžka. "Tohle našli průzkumníci u severní brány města." A podala mi útržek zelených bavlněných šatů, a v něm vyřezávanou sponu ve tvaru růže ze dřeva. Svět se mi před očima zatměl. Přes slzy a hučení v hlavě jsem nebyla schopná slyšet, chápat ani přijmout princezninu upřímnou soustrast. Zhroutila jsem se do polštářů, to už ve dveřích stála celá královská rodina. Nebyla jsem schopná cokoliv říct, nechtěla jsem je vidět, nechtěla jsem vůbec nic. Královna si to nejspíš vysvětlila jako nevděk a pyšně odkráčela aniž něco řekla, král mi se slzami v očích položil ruku na rameno a odešel také princezna s ním. Nikdo mi nemusel vysvětlovat co se stalo. Ty slova vyseli ve vzduchu jako jed, otravující mou mysl. Dá se vůbec s něčím takovým vyrovnat? Nebyla jsem schopná uvěřit že se to mohlo stát.
"Moc mě mrzí co se vám stalo, ale budete se muset vzchopit, budeme vás potřebovat." Nevšimla jsem si ho dokavaď nepromluvil princ stál pořád v koutu místnosti. Byla jsem ve střehu, nechápu s čím bych jim mohla pomoci. Otočila jsem se abych na něj nemusela koukat. Teď jsem zbyla s princem v pokoji jen já. Možná před pár dny bych z toho byla u vytržení, ale teď jsem chtěla být sama. Možná někde ve skrytu duše jsem mu to dávala za vinu. Měl mi věřit. Ve dveřích se objevila hlava jednoho ze strážných.
"Princi Sebastiane, král pro Vás posílá, máte přijít do královské haly, a ona má jít taky." Obrátila jsem oči v sloup, ale vstala jsem, princ mě vzal za loket a táhl mě směrem k hale. Král už tam čekal u velkého stolu, u kterého kromě něho seděl i zbytek královské rodiny a asi deset dalších podle oblečení významných lidí. Princ si sedl ke svému otci a mě usadily přímo vedle něj. Všichni si mě prohlížely jako bych byla klíč ke všem záhadám. Mezitím se strhla debata na téma kterému jsem nerozuměla. Nikdo mi již nevěnoval pozornost, nikdo se mě na nic neptal. Nechápala jsem na co tu mám sedět já při takovém politickém hašteření. Po dlouhé době debatování a překřikování král vyslovil to slovo při kterém zůstala bez dechu celá hala. Po tomto slově na mě celá hala upřela oči, některé nenávistné, jiné zvědavé, další co o svém majiteli neříkaly nic. To slovo bylo draci.

Kapitola VIII.

29. října 2014 v 11:16 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Otevřela jsem oči. Co tady vůbec dělám? Zmateně jsem se odtrhla od stromu a vycouvala směrem k uličce.
"Musím se vrátit domů." Otočila jsem se a vyběhla do uličky. V hlavě jsem měla chaos, tolik myšlenek. Cory mě dohnal a chytil mě za paži.
"Počkej, slíbil jsem že ti mámu pomůžu najít, vyprovodím tě k východu, tam vymyslíme co dál." Jeho slova mě záhadným způsobem uklidňovala. Tlukot srdce se zdál najednou tišší a mohla jsem zase popadnout dech. Vydali jsme se tedy přes město. Lidé procházeli okolo nás aniž by nám věnovali jediný pohled, asi jsou tu na podobné výjevy zvyklí. Zdálo se že Krysí díru neobývají jen staří a nemocní lidé, potkaly jsme spoustu dětí a rodin. Zdálo se že jsou šťastní.
"Ještě furt jsme nepřišly na to kdo psal ten vzkaz, mohl to být ten..ten zloděj?" Zjištění že jsem vlastně úplně na začátku bylo skličující.
"Lili nemyslím si že to byl on, takovýhle lidí je Krysí díra plná." Už jsme byly skoro u východu.
"Půjdeš se mnou?" Věděla jsem že to co po něm chci by nás oba mohlo stát život. Polekaně se napřímil.
"Zbláznila si se víš co by se se mnou stalo kdyby nás chytily stráže? Nebo co by se stalo s tebou? Zabily by tě." Byla jsem pevně rozhodnutá. Byla to moje šance. Čím dál víc jsem začala věřit že ta stařena nebyla jen náhoda, jen výplod mé pomatené mysli. Tohle všechno, zloděj, elf. Určitě to nebyla náhoda.
"Nechytí nás. Půjčím ti svůj plášť, nasadíš si kápi a ohneš se v zádech. Stráže by přeci nevyrušovaly dívku a starou ženu ne?"
Měla jsem plán. I přes všechen nesouhlas si přes sebe hodil můj plášť a přes hlavu si nasadil kápy. Sluneční světlo mě oslepilo, závan větru rozcuchal mé vlasy. Půjdeme okolo strouhy neměli by jsme nikoho potkat. Plazily jsme se strouhou až našemu domu. Po tom co jsme se se dostaly domů jsem zabouchla dveře a zatarasila jsem závorou. Cory se udiveně rozhlížel. Muselo mu to tu připadat přepychové. Rychle jsem prohledala dům, a utíkala se nahoru omýt a převléknout, rychle jsem si rozčesala vlasy a trochu se štípla do tváří aby chytla trochu zdravé barvy, byla jsem příšerně zelená. Seběhla jsem dolů po schodech, Cory si zatím prohlížel obrazy mojí mámy, vypadal užasle, dojalo mne to. Rychle jsem ještě prohledala máminu ložnici. Zdá se že tu vůbec nebyla. Vběhla jsem do kuchyňky a prohledala spíž. Postavila jsem na čaj a osmažila vajíčka. Bylo vidět že mu chutná. Dlužila jsem mu to. "Nemůže být tvoje máma dávno za hranicemi?"Nesouhlasně jsem zatřepala hlavou s pusu plnou vajíček. "Myslíš jako že by šla dobrovolně do otroctví ke skřetům?"
"Já nevím šla by?" Zasmál se svému vtipu. Naštvaně jsem po něm hodila kousek chleba. Uvědomila jsem si že jsem vlastně nikdy nebyla mimo město, nevěděla jsem jak to vypadá za městskou bránou. Uklidila jsem nádobí a z truhly jsem si přinesla pergamen a pero.
"Budeme potřebovat nějaký plán." Soustředila jsem se ze všech sil abych dokázala vyjmenovat alespoň jedno jediné místo za městskou bránou kam by mohla máma jít.
"Lili tohle není žádná hra, umíš si představit kde všude může být?" Měla jsem pocit že jsem selhala, vypadalo to že mi všechno vychází. Cory vstal a procházel se po domě, zamířil po schodech dolů tam kde byly vyskládané všechny obrazy. Šla jsem za ním. Vytáhla jsem pár bedýnek z obrazy a začala je přerovnávat a vytahovat další láskyplně jsem z nich otírala prach snažila se vybavit mámu jak je maluje. Nešlo to u všech některé vypadali že jsou hodně staré. Cory si prohlížel ty větší co byli opřené o zeď. "Lili?" Trhla jsem sebou. Bylo nezvyklé a jaksi příjemné slyšet svoje jméno v této podobě. Otočila jsem se k němu. Tlačil na zeď v místě kde byly původně opřené obrazy. Vstala jsem a šla k němu. Všimla jsem si že v místě kde se snažil zeď odtlačit je pravidelná prasklina. "Nikdy jsem neviděla že by tu něco takového bylo." Bylo to schované tady zatím obrazem. Podívala jsem se směrem kam ukazoval. Brada mi málem spadla až na zem. Na obrovském plátně byl můj portrét, nádherný portrét, nemohl být moc starý. Nechápala jsem to nikdy jsem neviděla že by ho máma malovala. Byl nádherný, na tom obrazu jsem byla mnohem hezčí než ve skutečnosti. Z údivu mě vytrhla až silná rána. Cory odsunul kus zdi který zakrýval velkou díru do tmy. Zmateně jsem se na něj podívala.
"Ty si to rozbil!" Obrátil oči v sloup.
"To je tajný vchod." Teatrálně rozhodil rukama jako by našel objev století. Cory na nic nečekal zmizel ve tmě. Přistoupila jsem k otvoru zrovna když vycházel Cory.
"Vypadá to na tajnou místnost, je tam tma."
"Tajná místnost? Na co by proboha moje máma potřebovala tajnou místnost?" Vyběhla jsem schody a hledala lucernu se svíčkou. Byla jsem plná napětí. Proč mi o tom máma nikdy neřekla? Věděla to vůbec? Nebyla jsem si jistá. Třásly se mi ruce. Cory mi lucernu vzal a položil jí na jednu z bedýnek. Prchavě osvětlovala to co bylo uvnitř. V místnosti byla matrace a dubový stolek. Vše vypadalo že už je to spoustu let nepoužívané. Všude byly pavučiny a prach. Otevřela jsem pusu dokořán. Setřela jsem prstem prach na dubovém stolku. Můj prst zanechával v hlubokém nánosu prachu lesklou šmouhu. V rohu místnosti ležela hromada knih. Přistoupila jsem k ní a jednu knihu po druhé jsem prolistovala. Byly to knihy ze kterých mi četla máma když jsem byla malá. Měla jsem pocit že se vše začíná zamotávat ještě víc. Cory odsunul Dubový stolek, ten za sebou nechal ve zdi díru.
"Další díra, chceš mi říct že je to další místnost?" Zoufale jsem sebou pleskla na matraci, zvedla se z ní oblaka prachu. Cory si vzal lucernu z bedny a posvítil do díry.
"Je to tunel." Zalapala jsem po dech.
"Tunel? Uvědomuješ si jak je to bláznivý? Chceš mi říct že celou tu dobu máme pod domem tunel vedoucí bůhví kam, co když vede do samotného pekla?" Položila jsem si ruku na čelo.
"Nepřeháněj Lili. Možná by jsme se tam měli podívat." Vstala jsem z matrace. Ve stejnou dobu se ozvalo zabušení na dveře. Trhla jsem sebou. Pomalu jsem se blížila ke dveřím a Cory se za ně schoval s vytaseným mečem. Myslím že tohle bylo horší než nějaký fantom se vzkazem. Přede dveřmi stál princ Sebastian se svojí stráží.

Kapitola VII.

28. října 2014 v 12:46 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Probudila jsem se s hrůzou a zpanikařeně jsem ze sebe skopala kožešinu. Prudce jsem se posadila a musela si chytnout hlavu do dlaní. Byla to příšerná bolest.
"Koukal si na mě jak spím?" Prohodila jsem ke Corymu sedícímu naproti mně.
"Ne nesledoval, ale nemohl jsem spát příšerně si chrápala."
"Já nechrápu!" Vztekle jsem zavrčela, ale selhal mi hlas takže jsem spíš vypískla. Vylezli jsme průrvou, a to že je ráno naznačovalo jen to že se ulice krysí díry mírně ztišily.
"Máš vůbec tušení kde začít?". Nevěděla jsem. Opřela jsem se čelem o chladivou zeď jeskyně. Hlava mi duněla, nemohla jsem přemýšlet.
"Jakto že tobě nic není? Dal si mi něco do pití?" Dřepla jsem si na zem s hlavou v dlaních. Cory se tyčil nade mnou se svým obouručním mečem přes záda.
"K tomu bych se nikdy nesnížil. Já si můžu ženu sehnat i jiným způsobem." Jeho výraz ztvrdl. Možná že jsem se ho dotkla. Na omluvy, ale nebyl čas. Vzpomněla jsem si na stařenu, asi by to měl vědět.
"Víš než jsme se potkaly."
"Než jsem tě zachránil." Skočil mi do řeči a ušklíbl se.
"No, dobře než si mě zachránil. Viděla jsem stařenu, byla slepá, ale poznala mě a řekla že moje máma tady není a odešla. Nechápala jsem to tak jsem se vydala za ní. Zmizela." Cítila jsem se jako blázen když jsem mu to líčila. Zvedl obočí.
"Zřejmě to byl tvůj phropbets, nevěděl jsem že ho můžou mít i lidé." Sedl si ke mě a opřel se zády o zeď.
"Pro co? Nejsem si jistá jestli se tohle lidem normálně stává. Mi tomu říkáme halucinace." Místo toho abych dostala odpověď na svoje otázky jsem jich získala ještě víc.
"Je to elfský osobní prorok. Většinou duch nějakého zemřelého příbuzného. Ukáže se ti jenom jednou za život, aby ti ukázal cestu když si myslíš že jsi ztracená. Zřejmě uvážil že je čas." Vzpomněla jsem si na babičku, ale ta vypadala úplně jinak. Nevěděla jsem kdo to mohl být. Vstaly jsme, udělalo se mi líp, děkovala jsem svaté Brigith že účinek vína už vyprchal. Rozhlížela jsem se po ulici, Corymu neušel můj pohled který se zkřivil odporem.
"Není to tady tak špatné, elfské lesy to ale nejsou." Zastyděla jsem se, za tak krátký čas mi dokázal vyvrátit tolik předsudků. Usoudila jsem že na jeho domov se ptát nebudu.
"Ukážu ti něco." Vzal mě za ruku a táhl mě spletí uliček. Došly jsme na místo které by mohl být náměstí. Všude na zemi tu byly koberce plné zboží kde si mohl každý vybrat. Něco jako trh. Lidé zde proudily v zástupech a prohlížely si různé věci od bronzových sošek až po ručně barvená plátna. Zadívala jsem se na stánek s dřevořezbou a prodírala jsem se davem až k prodavači. Byl to starší elf s jizvami přes pomalovaný obličej. Cory se prodral zamnou. Prohlížela jsem si vyřezávané truhličky a šperky.
"Líbí se ti něco?" Přistoupil ke mě a díval se jak opatrně zvedám různé věci a pečlivě je prohlížím.
"Všechno je to moc nádherné." Moje oči upoutal přívěšek na krk ve tvaru malého dřevěného slunce.
"Berem ho." A s těmito slovy podal prodávajícímu malou brož.
"To přeci nemůžeš, on nechce peníze?" Prodavač mi podal s úsměvem vyřezávané slunce a spokojeně si prohlížel malou brož.
"Tady se penězi neplatí, funguje tu výměnný obchod.Líbí se ti?" Zapnul mi přívěšek kolem krku.
"Je nádherný." Pohladila jsem jemné dřevo. Protáhli jsme se davem až na konec náměstí, byla tam úzká ulička. Popostrčil mě dopředu. Ulička nebyla moc osvětlená, ale řídily jsme se světlem které bylo na konci. Záře mě byla čím dál tím jasnější. Bylo to zvláštní ulička totiž končila jeskyní. Vstoupily jsme do ní a mě se podlomila kolena. Byla to nádhera. Stěny jeskyně se třpytily modrým světlem. a uprostřed kvítím poseté zeleniny se tyčil obrovský strom. Měl jasně modrou mízu která prosvítala skrz kmen.
"Jak je to možné?" Jediná slova která jsem mohla říct. Přímo pod stromem se třpytila laguna.
"To je měsíční strom." Vzal mě za ruku a šli jsme ke stromu. Tráva se ohýbala v závanech které dělali naše kroky, rostliny uhýbali a dělali nám cestičku přímo ke stromu. Záře ze stromu byla silná, ale nijak nám neznemožňovala vidění.
"Přej si něco." Položil mojí dlaň na kmen stromu a přikryl ji svojí dlaní. Zavřela jsem oči a v srdci jsem měla jediné přání.

Kapitola VI.

28. října 2014 v 11:46 | Maia Lee |  Liliana, věk draků
Čím dále jsem šla uličkou tím větší tu byla tma, zdála se být nekonečná. Ucítila jsem za sebou něčí dech. Srdce se mi na malá okamžik zastavilo a nohy se mi začali třást. V ten samí okamžik jsem ucítila chladné ostří přímo na krku. Strach mě uchvátil tak silně že jsem se nezmohla vydat ani hlásku. Moje třesoucí se ruka upustila dýku.
"Prosím, nemám žádné peníze." Zavzlykala jsem.
"Drž hubu!" Měl ostrý hlas a dech mu páchl vínem a bůhví čím. Začal mi rukama šátrat u opasku jestli u sebe nemám měšec. Vzlykala jsem. Nechtěla jsem si za žádnou cenu připustit v jak moc velkým průšvihu jsem se ocitla. Strhnul mi opasek i plášť. Uslyšela jsem ránu. Myslela jsem že je po mě, ale bandita zamnou se skácel k zemi. Bála jsem se pohnout, ale otočila jsem se, pod banditou se rozlévala rudá skvrna.
"Jsi v pořádku?" Ze stínů se vynořila silueta, na tyto poměry až dobře stavěného muže...a po stranách hlavy mu trčely špičaté uši. Byl to elf. Úlekem jsem nebyla schopná odpovědět. Vzpomněla jsem na všechny ty zákazy a na Andersova syna. Zírala jsem na něj jako by byl zjevení. Nikdy jsem živého elf neviděla. Nebyl tak odporný jak o něm lidé mluvily, měl hodně světlé vlasy delší rovné tak světlé že se zdály skoro bílé, velké šedé oči. Na tváři strniště stejně světlé jako vlasy. Přešel do světla louče takže jsem si všimla že mu tvář zdobí válečné pomalování. Vypadal zvláštně svým způsobem hezky, určitě ne nijak odporně. Začala jsem se nahlas smát.
"No tak, vážně si v pořádku?" Přišel ke mě blíž a přejel mi prstem po krku tam kde čepel dýky zanechala červený škrábanec. Přestala jsem se smát.
"Promiň, to je poprvé co vidím elfa, a ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo že by mi nějaký zachránil život!" Zatvářil se podrážděně.
"Jak můžeš vědět že jsem tě zachránil? Třeba jsem jen chtěl tvoje peníze pro sebe." A sebral opasek s pláštěm ze země. Náhle jeho výraz ztvrdl.
"Co tady dole vůbec děláš? Nevypadáš na obyvatele krysí díry." Znovu nabytý pocit bezpečí mí připomněl že tu nejsem kvůli tomu aby mě někdo přepadával.
"Hledám mámu." Teď se začal smát on.
"Proboha proč by tvoje máma chodila na místo jako je tohle?" Překročily jsme mrtvolu bandity a šli úplně opačným směrem než jsem mířila já. Měla jsem pocit že mi neublíží. Přece by to udělal už tam. Zastavila jsem ho a podala mu zmuchlaný pergamen se vzkazem.
"To jsem měla na prahu domu po tom co moje máma odešla." Jeho záchrana na mě udělala dojem a tak jsem se zachovala možná až moc důvěřivě.
"Beľ Vakish to asi nepsala tvoje matka že?" Bylo zvláštní slyšet Luonskou elfštinu od někoho kdo je v exilu.
"Jinak mi můžeš říkat Cory." Usmála jsem se.
"To nezní jako elfské jméno." Povšimla jsem si nepatrného stínu který se mu přehnal přes pohled. "Není elfské, elf který opustil svůj klan nesmí používat svoje rodné jméno." Ještě jsem se chtěla dodat že by to vůdce jejich klanu stejně nezjistil, jestli tady dole používá svoje jméno, ale mlčela jsem. Zabočily jsem do leva a před námi se rozprostřela malá ulička ve které byly místo dveří vytesané díry do skály, vypadalo to tu jako v úlu. Nechala jsem se v táhnout do úzké průrvy. Rozsvítil svíčky, a já pochopila že to je jeho domov. Byla to malá jeskyňka s kožešinou místo postele místo pro ohniště a obroušeného balvanu jako stolku. Sundal si svůj meč z trpasličí ocele a pověsil ho vedle sebe na hřeb. Nechtěla jsem se ptát kde ten meč vzal. Byla jsem ráda že ho má.
"Omlouvám se, ale k jídlu tu mám jen chléb a k pití měch vína. Dáš si?" A strčil mi skývu chleba rovnou pod nos. Nad chlebem jsem mávla rukou, ale vína jsem se napila přímo z měchu. Bylo kyselé. Zkřivila jsem tvář odporem. Zasmál se mi. Nechtěla jsem být za rozmazlenou nevděčnici, tak jsem se napila, ještě pořádným douškem, víno bylo velmi silné, ne jako to co podávají v paláci, sladké a lehké.
"Myslím že jsi hloupá." Seděl ležérně opřený o stěnu jeskyně na skrčené noze opřenou ruku s mojí dýkou. Dlouze se napil z měchu. Urazilo mě to. Nechtěla jsem si aby si to o mě myslel. Moje přiopilá mysl, ale nevpustila do mích úst žádnou rozumnou větu, kterou bych se bránila nebo nasadila protiúder a tak jsem se zmohla jen na prosté a zoufalé.
"Proč?" Cory se zašklebil.
"Jen tak si napochoduješ do krysí díry z mrňavou dýkou, necháš přepadnout a pak odejdeš s neznámým elfem do jeho skromného obydlí a opiješ se." To už se smál.
"Nejsem hloupá." Vzdorovala jsem s našpulenými rty a vzala jsem mu měch abych se z něj mohla napít.
"Ještě jsi mi neřekla jak se jmenuješ ty?" A zadíval se mi přímo do očí.
"Můžeš mi říkat Lili." Zarazila jsem se nevím proč jsem mu to řekla. Jediný kdo mi takhle říkal byla máma, když jsem byla malá.
"Musím jít." A nemotorně jsem se snažila zvednout k odchodu. Nohy mi neuvěřitelně ztěžkly a hlava se mi točila. Žuchla jsem zpátky na kožešiny.
"Nemůžu odejít." Trucovitě jsem si sedla a zkřížila ruce na prsou.
"Jo já vidím jsi opilá." Prohodil Cory a v očích mu jiskřilo pobavení. Vzdorovitě jsem zatřásla hlavou.
"Nejsem opilá, ale neodejdu dokaď mi slíbíš že mi nepomůžeš najít mámu." Odfrknul si což bylo v jeho podání tak vtipně roztomilé že jsem se musela začít smát.
"Myslím že by jsi se na to měla vyspat. Ráno si o tom můžeme promluvit." Nevím jak v díře pozná že je ráno když sem slunce nesvítí, a je tu pořád tma, ale nevadilo mi to usnula jsem, a zdál se mi sen o tom jak na mě doma čeká máma.

Kam dál